Zeměpisná šířka: 49° 55´ 31“
Zeměpisná délka: 15° 44´ 27“
Nadmořská výška: 284 - 288 m
Klimatické podmínky: podnebí je poměrně teplé a suché.
Průměrná roční teplota: se pohybuje okolo 8°C, ve vegetačním období kolem 14°C.
Průměrné roční úhrny atmosferických srážek: dosahují 600-650 mm.
Počet dnů se sněhovou pokrývkou: se pohybuje v průměru okolo 50.
Z geomorfologického hlediska zaujímají Stolany okraj polabské roviny mezi Chrudimskou a Heřmanoměstskou tabulí. Plošně zabírají i část úpatí Železných hor.
Původní flóra byla tvořena dubo-habrovými háji, v okolí potoka luhy a olšinami.
Současná vegetace na území Stolan se řadí do svazu Černýšová dubohabřina (Melampyro nemorosi-Carpinetum).
Z geologického hlediska se zde vyskytují slínité prachovce, prachovce, pískovce, spraše a sprašové hlíny, jíly a štěrky.
Typ půdy: hnědozem typická a luvická (vznikly na spraši a sprašových hlínách)
Příloha pamětní knihy obce Stolany
Katastry
Základní kostru těchto pramenů tvoří tzv. katastry - soupisy majetku, resp. držby nemovitostí, provedené tehdejší státní správou jako podklad pro vybírání daní (tzv. berně). Katastry a zvláště jejich publikované části však představují pouze zlomek písemných pramenů k poznání naší vesnické zástavby. Další prameny, využívané zejména při podrobnějším sledování dějin jednotlivých usedlostí, jsou zejména zápisy v tzv. gruntovních neboli pozemkových knihách, vedených v minulosti na správě jednotlivých panství .
Berní rula
Berní rula je náš nejstarší katastr, vzniklý v období hospodářské konsolidace po dlouhodobém rozvratu a devastacích za třicetileté války, uzavřený roku 1654. Představuje soupis a popis všech obcí (vesnic, městeček i měst) podle jednotlivých panství a tehdejších krajů. Pro operativní přehled údajů o obcích v Berní rule má význam zejména dvousvazková souhrnná edice: Karel Doskočil, Popis Čech r. 1654. Na konci druhého svazku je uveden velmi cenný přehledný seznam obcí, uvádějící i jejich případné někdejší německé názvy. V seznamu jsou uvedeny rovněž obce, které v době pořízení berní ruly ještě neexistovaly - v těchto případech je tu uvedena značka "R Ø" a stručná charakteristika způsobu a doby vzniku obce.
Tereziánský katastr
Druhý katastr pochází z 18. století. V souladu se zadáním zpracování podkladu je ale podrobnější a je členěn na dvě majetkové složky - část poddanskou (tzv. rustikál, ve svazcích 1 a 2) a část panskou (tzv. dominikál, svazek 3). Rozdělení usedlostí podle výměry půdy je přesnější a podrobnější. Uvedeny jsou i další zajímavé údaje, které mohou nepřímo informovat o životě vesnice včetně vlivu na zástavbu: bonita půdy, počet domů bez pozemků a zejména tzv. adminikula, charakterizující specifické místní poměry v zemědělské výrobě (chmel, len, dobytkářství) i případné další možnosti obživy (odbyt a prodej výrobků, vorařství, předení, obchodní možnosti). Vesnice na panství jsou seřazeny a očíslovány, přičemž pod příslušným číslem jsou dole pod soupisem poznámky s řadou dalších zajímavých údajů, týkajících se především řemeslníků, kteří byli v obci (včetně stavební řemesel - tesaři, zedníci, vápenící), i dalších profesí, spjatých často se specifickými stavbami (mlýny, olejny, sklárny apod.).
Důležitou součástí tereziánských reforem je první číslování domů, provedené v letech 1770-1771, pro vesnice závažná tím, že (na rozdíl od měst) ve většině z nich nebylo číslování později měněno, a tvoří tudíž často vynikající orientační přehled o vývoji zástavby přinejmenším ve dvou posledních staletích. Číslovány byly všechny majetkově samostatné obytné stavby v plynulém a logickém pořadí. Číslování mělo začít buď veřejnou nebo jinak významnou stavbou (zpravidla panským sídlem, popř. farou, často to byla i rychta, případně nejbohatší usedlost), nebo na přirozeném okraji zástavby (pak to mohla být i chudá chalupa na kraji vesnice). Číslování mělo postupovat uzavřeným okruhem po směru chodu hodinových ručiček. Popisná se tato čísla snad nazývala proto, že byla při číslování na domy přímo napsána, resp. namalována, a při úpravách znovu obnovována - od té doby platí povinnost označení domu zvenčí viditelným popisným číslem. Dochovaný (nebo zjištěný) uzavřený okruh prvního číslování tudíž můžeme považovat za věrohodnou informaci o sídelním stavu obce v roce 1771. Další popisná čísla byla přidělována postupně, vždy při novém vysazení dalších objektů, což je na situaci obce s vynesenými popisnými čísly dobře patrné .
Dochované první číslování domů můžeme tudíž v každé obci považovat za cenný, se zástavbou stále spjatý doklad a také pramen poznání jejích dějin. Další existence tohoto číslování je tedy nanejvýš žádoucí, a naopak jeho rušení nebo deformování (např. odlišným číslováním rekreačně využívaných staveb nebo přidělováním starých popisných čísel, "uvolněných" demolicemi, novostavbám na jiných místech) je nesprávné a nežádoucí, protože ochuzuje obec o doklad jejího historického sídelního vývoje .
Josefský katastr
Další, opět podrobnější přehled pro daňové účely byl pořízen za vlády Josefa II. v letech 1785-1789. Moderně nebyl dosud zpracován a publikován, takže jeho případné studium je možné pouze z originálních písemností, uložených pro českou část uzemí ve Státním ústředním archívu v Praze a pro část moravskou a slezskou v Moravském zemském archivu v Brně .
Stabilní katastr
Nejznámější a pro poznání historické zástavby vesnice nejdůležitější je tzv. katastr stabilní, pořízený pro naše území během 2.čtvrtiny 19.století. Písemné materiály katastru nejsou publikovány, takže zájemci je mohou studovat výhradně v originále (Státní ústřední archiv v Praze pro Čechy, Moravský zemský archiv v Brně pro Moravu a Slezsko). Spis každé obce začíná protokolem stavebních parcel včetně uvedení popisného čísla domu, resp. usedlosti .
Pro získání informací o vesnické zástavbě má stabilní katastr mimořádnou důležitost tím, že jeho součástí už bylo také zhotovení dodnes dochovaných pozemkových map. Mapování bylo provedeno promyšleným a jednotným způsobem v měřítku 1:2880. Měřítko umožňuje relativně přesné zachycení jednotlivých objektů a jeho vhodnost dokládá i skutečnost, že toto mapování dalo základ všem dalším, tzv. katastrálním mapám. Všechny parcely na těchto mapách jsou označeny čísly - zvlášť stavebními (v intravilánu) a pozemkovými, která většinou dodnes platí. Mapy stabilního katastru zachycují sídla a krajinu ve velice důležitém období před nástupem průmyslových proměn .
K významným přednostem map náleží také jejich barevnost, která přispívá k jejich čitelnosti, názornosti a také pozoruhodné výtvarné kvalitě. Barevně rozlišené jsou na mapách stabilního katastru také stavby - kromě karmínově položených veřejných budov (kostely, zámky, radnice) jsou objekty značeny červeně nebo žlutě.Podle instrukcí k provádění map se takto měly označovat zděné nebo dřevěné objekty, ale ukazuje se, že skutečnost byla složitější. Červená totiž označuje velké množství objektů do značné míry dřevěných a rozdíly (byť výrazně v menším počtu) lze sledovat i v opačném případě, tzn. u zděných staveb označených žlutě. Rozbor těchto případů vedl k závěru, že naplnění pokynů bylo podmíněno hledisky kvality staveb, důležitými v tehdejší době, tzn. především protipožárním zabezpečením. Stavbu sice dřevěnou, ale s důkladným zděným topeništěm a hlavně zděným komínem (což nebylo tehdy na venkově ještě příliš obvyklé), která měla navíc roubenou konstrukci stěn v izolačním hliněném omazání "hliněném kožichu" a na střeše alespoň šindelovou nebo dokonce už keramickou krytinu, bylo zřejmě žádoucí odlišit od dřevěné stavby, která měla ještě dřevo hliněný komín a slaměnou krytinu. Důvěryhodná je tedy zejména barva žlutá, a mezi červeně značenými objekty je třeba počítat s určitým (někdy zřejmě i dosti značným) podílem staveb alespoň zčásti dřevěných .
Pro mapy stabilního katastru se rovněž dochovaly tzv. indikační skici - rukopisné, už v měřítku provedené koncepty map před jejich definitivním vyrýsováním. Indikační skici se nalézají spolu s písemným materiálem stabilního katastru rovněž ve Státním ústředním archívu v Praze a v Moravském zemském archivu v Brně .
********
Obcí protéká potok „Červený“ neboli „Stolanský“ (v Kozojedech se vlévá do Markovického potoka). Přímo v obci se náchází Panský rybník (hasičská vodní nádrž a zimoviště labutí), byl založen v letech /1587 – 1588/ knížetem Václavem Plesem Heřmanským ze Sloupna, který koupil od Rudolfa II. Stolany a vystavil zde tvrz.
Stolany náleží do teplé oblasti termofytika (Pardubické Polabí), tato oblast je již od neolitu zemědělsky využívaná. Dnes zde převažuje intenzivně obdělávaná zemědělská půda. Zachovány zůstaly malé ostrůvky lesů, zejména dubohabřin.
V 80.letech 20. století zde byly provedeny hospodářsko-technické rekultivace , řešil se zde vodní režim půdy. Tendence vedla k postupnému odvodnění mokřin, luk, odstranění různých zákrutů potoku, vymýcení břehových dřevin a různých překážek, které zadržovaly vodu na území Stolan. Díky těmto velkoplošným zásahům do krajiny, tu nalezneme velmi málo stanovišť s přirozenou vegetací. Lesy jsou tu maloplošné, spíše charakteru remízů v polních kulturách.
Rok 1954
Po roce 2010
Zorněním luk podél potoků byla odstraněna přirozená filtrace erozních splachů půdy, které s vodou zanášejí rybníky v dolní části katastru.
***
***
V rámci fungující socialistické zemědělské výroby se zde velkoplošně pěstoval česnek, obiloviny, zelenina (cukrovka, krmné plodiny, žampiony). V 70.letech se začalo pěstovat námelové žito. Na polích byl vybudován závlahový systém.
Z živočišné výroby se tu chovala prasata, krávy (dojnice) a sportovní koně.
Fauna: nížinné druhy obratlovců charakteristické pro lužní porosty, doubravy a dubohabřiny, žije zde stabilizovaná populace křečka polního (Cricetus cricetus)
Roku 2007 Stolany zasaženy povodní, zničen (rozlomen větrem 21.6. 2007) javor babyka – kandidát na strom roku 2007, (120-letý).
Roku 2010 Stolany zasaženy povodní (7.8)- u 7 domů vytopené sklepy v č.p.5, 40, 96, 99, 100, 109, 113 a zahrady výška hladiny u č.p 5 a č.p. 40 - 1m, průměrná výška hladiny potoka 2m.
***
Je extrémní sucho. Tak velké, že i místa, která dříve měla vody dost, se dnes potýkají s úbytkem spodních vod, se suchem na povrchu a rychlým splavováním vody po ztvrdlé zemi. Voda přestala být samozřejmostí. Jak ji zadržet v krajině? Nechali jsme zemi, aby se starala sama. Neumí to. Přirozenost přírody není nechat velké louky a lány obilí na odiv slunci a dešti. Příroda by dokázala vše za pár desítek let spravit sama. Jenže my nemáme tolik času a nechceme nechat zarůst louky náletovými dřevinami. Jak to tedy udělat na rozlehlých pozemcích, aby bylo vody stále dost? Záměrně tento článek věnujeme právě těm, kteří mají velké pozemky, pastviny a louky, ba dokonce i pole.
Naši předci neměli závlahové systémy s velkými hadicemi na bubnech, výkonnými čerpadly a rozprašovači na polích brambor. Širokořádkové plodiny, jako jsou právě brambory nebo kukuřice, přesto dokázaly mít dostatek vody během celého roku. A to i přesto, že i dříve tu byly roky suché, kdy byl problém s vodou. Stačí se začíst do starých kronik nebo zpráv vlád a uvidíte, že například za První republiky tu byl hned několikrát problém s extrémním suchem, který se ale tehdejší představitelé státu, měst i obcí rozhodli okamžitě řešit. Po kolektivizaci ale všechny ty staré recepty na uchování vody v zemi padly. Pole a louky se zvětšily, remízky vyklučily, předěly zarovnaly. Lužní lesy byly vysušeny, stejně jako malé rybníčky. A najednou se objevily problémy. I když srážek je stejně, sucho je větší. A když je srážek málo, sucho je extrémní. Vraťme se tedy k tomu, co fungovalo.
Nejdůležitější je rozdělit velké plochy na menší. I ti, kteří pasou na velkých loukách koně či užitková zvířata, mohou vytvořit takové prostředí. Vždyť i taková kráva bude radši, když si bude moct lehnout do stínu a ne na plné slunce. Bude radši, když bude mít rybníček, ze kterého se bude moct napít, než chodit k velké cisterně na konci louky.
Oficiálním názvem vsak, lidově podmok. Oba výrazy znamenají totéž – specifický drenážní systém. Velmi důležitý, vracející vodu zpátky do půdy ...
Rozdělit louku nebo pole na menší části je základ. Jenže ten základ má svá pravidla. Neporoste vám v remízku nic jiného než trnovník akát nebo pajasan, pokud tam nebude dostatečná zásoba vody pro výživu stromů. Nejdůležitější je tedy vytváření půdních průlehů. Jde vlastně o změnu svážnosti pozemku. Voda neteče do kopce. Vytvořením jakési bariéry se vsakovacím místem zůstane na místě. Průleh o šířce 12 m a hloubce 1 m umí zadržet na jeden běžný metr 8000 l vody! Samozřejmě, že dvanáctimetrový průleh je opravdu extrémní případ. Jenže je možné udělat takových míst víc a menších.
Základním pojmem pro všechny tyto změny je pečlivé pozorování krajiny. Když bude pršet, ale opravdu hodně pršet, vyjděte v pláštěnce a gumákách na louku a pozorujte vodu. Meliorační práce vždy tvoří reakci na nesprávný odtok vody. Uvidíte například, že cesta vytvořená pouhým ušlapáním zvířaty je vlastně ohromným potokem. Že v některých místech je půda kypřejší a lépe zasakuje, zatímco jinde po ní steče jako nic. Tvorba průlehů pak vždy vytváří po vrstevnici jakousi terasu, která vodu udrží a nenechá odtéct společně s půdou. Nikdy nedokážete vodu zadržet zcela. Vždy nějaká steče. V místě soutoku hlavních proudů se pak vyplatí vytvořit trochu větší meliorační dílo, jako je poldr, někdy také označovaný jako vsak nebo podmok. Jsou to vlastně uměle vytvořené vsakovací jímky, kde připravíme vodě co nejvhodnější podmínky pro vsak. Nejde tedy jen o změnu svážnosti, ale i o hlubší výkop, který se vyloží štěrkem. Nebo se půda promíchá s pískem, aby nebyla jílovitá, ale lehčí a průdušnější.
Za poldrem pak může být jezírko. Ano, bude malé, nebude úplně na koupání, ale retenční zásoba vody bude vysoká. Využijí ji ptáci, hmyz i rostliny. O dostatečné množství přísunu vody není třeba se bát. Poldr dokáže zásobit malý mokřad víc než dostatečně, a přitom spláchnutou ornici a biologický odpad dokáže zadržet, takže rybníček zůstává čistý a nezanáší se.
Zdroj: https://www.dumazahrada.cz/
Doporučuji:
