Vesnice 13. - 14. století bývaly obvykle větší než dříve. Ve středních Čechách se nachází v průměru 15 - 30 domů v jedné vsi. Nadále ale vznikaly vesnice o 6 až 10 domech a samoty se 2 - 3 usedlostmi hlavně byly v 15. století mezi pustými osadami. Vrcholné kolonizační lesní lánové vsi mívaly ve 13. století i 30 - 50 usedlostí.

V půdorysech přežily ze staršího období typy rozptýlené (= sluhy vzájemně izolovaných osídlených ploch), kompaktní (= oválný a nepravidelný půdorys, často vázaný na tribunový kostel) a kompaktní dělené (= dvě osídlené plochy v těsné blízkosti). Nebyly budovány na pravidelném půdorysu, který určovala někdy orientace na kostel nebo jen geomorfologické poměry. Od 13. století se u starší osady přizpůsobují sevřenějším lokačním normovým typům (ulicové a návesní). Usedlosti v lokačních vsích bývaly posazeny do řad blízko sebe, a to buďto podél potoka, nebo kolem hlavní komunikace, někdy na silnici navazovaly kolmo nebo šikmo a vytvářely ulici. U návesních vsí domy navazují na sebe a lemují trojúhelníkovou, čtyřúhelníkovou nebo okrouhlou náves. Cesty vstupují v rozích návsi, u okrouhlové návsi zpravidla jediná cesta ve vsi končí.

Vesnice ve vyšších polohách jsou charakteristickým typem poměrně dlouhé vsi s řadovým uspořádáním domů (lesní lánové vsi). Vznikaly od 13. století. V tomto typu vesnic mohlo časem dojít k normování budov v půdorysu dvora.

Ve 13. století se stavěly více prostorové nadzemní stavby (kůlové, srubové) se zahloubenými částmi. Ve 13. - 15. století obydlí zahrnuje často různé vývojové fáze současně. Vesnická stavení se diferencovala co do způsobu konstrukce a užití materiálu hlavně podle funkce. Sociálně se diferencovala venkovská usedlost, která zahrnovala veškeré hospodářství, na selské statky a chaloupky drobných rolníků, krčmy, mlýny, šlechtické dvorce a tvrze s rozdílnými stavebními dispozicemi, různým počtem hospodářských budov, provizorií (kůlen) a odpovídajícím provozním vybavením.

Jako stavebního materiálu užívali vesničané dřeva a kamene. Od konce 13. století měl ve stavebnictví stále větší roli lomový kámen, nejen jako základ dřevěných staveb a vyzdívka zahloubených částí, ale i jako základní materiál pro stavbu domovních zdí.

Na vesnici vznikla celá řada kůlových konstrukcí, kůlen či chlévů, které nám podávají obraz zahloubených prostor nebo sídlištních jam. Hospodářské budovy byly konstruovány jednak jako pouhé přístřešky na kůlech (kůlna), jednak stěny konstruované do sloupů a vyplněné prkny, trámky nebo vypletené proutím (nejčastěji chlévy).

Rámová konstrukce dřevěných staveb charakterizovala nejspíše stodoly a špýchary. Její základ tvoří trámové rámy stěn (na spojení pláty a čepy). Do jejich drážek bývá kladena výplň stěny z poválků nebo mohou být omazány hliněnou mazanicí.

Nejpevnější dřevěnou konstrukcí byla stěna roubená, která převažovala u vesnických obytných stavení. Kulaté, půlené, částečně nebo úplně hraněné trámy bývaly rovnány do srubu a v nárožích byly spojovány zásekovým přeplátováním anebo čepem. Srub býval zakončen vaznicovým věncem, na který se kladly stropnice, příčné trámy držící stropní povaly. Na vaznicový věnec byla položena i vazba střechy. Spáry mezi trámy bývaly ucpávány mechem a vymazávány mazanicí. Zřídka se v 15. století objevuje na vesnici zdivo cihlové u staveb ovlivněných prostředím.

V tomto období se udržela jednoprostorová polozemnice s kamenem obezděnými zahloubenými stěnami (obvykle méně než 1 m hluboko) nebo s úpravou pomocí dřevěné konstrukce. Jako polozemnice se často objevují samostatné pece či ohniště.

V této době probíhal vývoj základních půdorysných typů vesnického domu, které lze rozdělit do dvou skupin. V první byl vchod do vytápěné obytné místnosti v malém jednoprostorovém domě již v počátečním stupni ve štítové stěně a ve druhé se nacházel ve stěně okapové.

Dispozice stavení celé usedlosti bývaly jednostranné, dvoustranné nebo třístranné. Zatím není doložen selský dvůr obestavěný ze všech čtyř stran. V tomto období se postupně zobecňují stodoly místo lehkých přístřešků (oborohů), které mohly sloužit jako provizória. Trakty stavení nebo ploty, později i zídky ohraničovaly prostor dvora, popřípadě s dalšími dřevěnými hospodářskými stavbami (kurník, holubník, chlívky) vesměs lehkými a provizorními, dále s hnojištěm aj. Podle archeologických pramenů lze usuzovat, že se vyhraňovala orientace usedlosti ke komunikaci. Obytné domy bývaly většinou stavěny podélnou osou k návsi (komunikaci) s předním štítem v její regulační čáře (domy řadové).

Ikonografické prameny z 15. století zachycují také hrázděné konstrukce staveb, kombinované často s konstrukcí trámovou nebo roubenou. Starší typ hrázděných stěn tvořily trámové rámy vyplněné slabšími poválky omotanými slámou a omazanými zvenčí i zevnitř hliněnou mazanicí. V obrazových pramenech 14. a 15. století nacházíme často také menší stavby kruhového půdorysu se stěnami vyplétanými z proutí, jejichž funkci nelze určit.

Jako střešní krytiny se na vesnici užívalo patrně nejčastěji slaměných došků na hřebenech překrytých drny, v některých lesnatých krajinách podhorských i šindele. Pálené tašky mohly být užívány pouze na krytinách kostelů.

Vesnické výrobní jednotky bývaly složeny z obytných a hospodářských budov, ze zahrad a plužin. Na celém našem území zobecněl trojprostorový dům, jehož obytným základem byla vytápěná jizba, k níž býval připojen prostor nevytápěné síně, která se nejspíš vyvinula z přístřešku chránícího původně zahloubené jednoprostorové obydlí před zatékáním vody a nepřízní počasí vůbec. Síň se pak stala pracovním a obytným prostorem. K ní se připojila další nevytápěná část (komora, chlév, špýchar). Ve 13. století neměly vesnické usedlosti krytý průjezd a dvůr od komunikace oddělovala jen vrata.

Zemědělská usedlost potřebovala k trvalému provozu hospodářská stavení, která mohla být spojena s obytnými částmi domů (komory, sýpky, sklepy), ale také stávala samostatně (stodoly, chlívky, chlévy). K usedlosti náležela i studna. Chlévy (stáje) sloužily k přechovávání zvířat. Dále se na usedlosti nacházely objekty sloužící jako skladovací prostory spojené s provozovnami zemědělských prací, které se konaly pod střechou. Úroveň staveb byla rozdílná od dřevěných provizorií až po kamenné budovy. Závisela na ekonomicko-sociální diferenciaci vesnice.

Kmecí nebo plužní dvory byly ve vlastnictví svobodné osoby (šlechtice, dědiníka, svobodníka). Svobodné osoby stavěly stodoly namísto oborohů jako otevřených kůlových staveb se stanovou střechou, budovaly chlévy, sýpky atd. Zlepšil se chov dobytka. Podsedkové byli hospodářsky závislí na provozu poplužních dvorů nebo selských statků. Bydleli v chatrči, což byla jednoduchá stavba spojující funkci obytnou i hospodářskou (zvířata byla ustájena v obytných prostorách).

Podzemní zásobnice byly během 13. - 15. století nahrazeny sklepními komorami se sýpkami nebo špýchary. Sklepy v komorových částech obytných stavení nebo ve špýcharech bývaly určeny pro uskladnění rostlinných produktů (ovoce, zelenina) nebo produktů živočišných (mléko, máslo). Nadzemní komory sloužily jako skladiště zásob různého druhu (uzené maso, mouka, sušený sýr…) i jako sýpky.

Krčmy se většinou nacházely na vsích, kde stály kostely. Mlýny a kovárny nebyly v každé vesnici. Jejich větší výskyt najdeme ve větších místech s tvrzemi či hrady, poblíž správních center feudálních statků, ale to nemuselo být pravidlem. V 15. století již byl mlýn či kovárna snadno na dosah kdekoli na venkově.

Provoz vesnických dílen nebýval velký. Jejich vlastníci doplňovali obvykle své specializované zaměstnání zemědělským hospodařením. O povaze staveb vesnických mlýnů, krčem a kováren nevíme zatím mnoho. Můžeme usuzovat o staveních krčem, že se často nelišily výrazně od jiných vesnických domů obytná místnost třídílného stavení sloužila jako šenkovna. Vaření piva v malém ve starším období nevyžadovalo kromě sklepa a provizorií sladovnických žádnou zvláštní budovu. Krčma stávala poblíž kostela.

Vodní mlýny, ve 13. století na vesnici zcela běžné, bývaly situovány při vodních tocích nebo pod hrázemi rybníků. Proto se mlýny často stavěly na okraji vsi nebo o samotě. Mlýny se staly středisky shromažďování a šíření informací jako krčmy. Mleči si totiž krátili čas vyprávěním příhod, líčením událostí, když čekali na semletí obilí. Obohacovala se tu lidová tvořivost.

Vesnické kovářství se stalo zaměstnáním od 13. století. Kováři se oddělili od hutníků, ale tolik se nespecializovali. Vesnický kovář zůstával univerzálním výrobcem, který hotovil základní železné části zemědělského nářadí, koval koně a vybavoval veškeré potřeby usedlostí železnými předměty a staral se o jejich údržbu. Kovárna ve stavení s ohledem na dýmný a hlučný provoz mívala vždy samostatný vchod zvenčí. Část provozu se odbývala venku, často pod provizorním přístřeškem.

Nejvýstavnější a nejnákladnější stavbou na vesnici býval kostel. Od poloviny 12. století se rozvinula výstavba těchto sakrálních staveb na venkově. V první polovině 13. století architektonicky navazovaly na tradici vlastnických tribunových svatyň, které plnily funkci farních kostelů, pro které býval zvětšen prostor staveb. Farní obvody ve středních Čechách mívaly průměrně 7 - 9 vesnic. Vedle městských tržišť vytvářel venkovský kostel a jeho okolí pravidelné shromaždiště obyvatel z okolí asi 4 km. Během 13. - 15. století kostel býval jedním z míst společenského života, jehož se výjimečně účastnily i ženy. V první polovině 13. století docházelo k zvětšení kostelního prostoru. Do 13. století byla kostelem rotunda, pak se rozvíjel typ jednolodní podélné stavby s půdorysem, který měl možnost zvětšovat svůj vnitřní prostor. Ještě ze 14. století je řada dokladů o dřevěných sakrálních stavbách na vsi, které časem ustupovaly kamenným kostelům. V přestavbách zděných kostelů se využívalo co nejvíce starého zdiva, které se včlenilo do nové stavby či přístavby. Během přestavby kostel nadále sloužil liturgické funkci. Původní prostor byl obestavěn a po dokončení nového zdiva bylo nepotřebné staré rozebráno. Nekultovní, zejména strategicko-obranné funkce kostelů ve starším období, podmiňovaly jejich umístění v terénu často izolovaně od sídel nebo na pokraji osad. Kostely bývaly budovány na vyvýšeninách, ostrožnách či náplavových terasách. Od přelomu 12. a 13. století byly kostely jako součást feudálního sídla umísťovány častěji při okraji nebo uvnitř vsi. Později se budovaly na návsi, v mladší lánové vsi vedle farní usedlosti začleněné do sídelního katastru vesnické obce. V té době ztratily většinou strategicko-obranou funkci, kterou přejala opevněná sídla feudálů. V první polovině 14. století se zpravidla uskutečnila přestavba starých románských tribunových kostelíků na farní kostely s gotickými polygonálními chóry. Centrum kultu bylo hlavně místem veřejných shromáždění i v okolí kostela.

Neopevněná i opevněná sídla šlechty na vsi vznikala v souvislosti se zcizováním zeměpanského majetku od druhé poloviny 12. století a s budováním rodinných sídel šlechty na kolonizované půdě. Na vsi sídlila především drobná šlechta. Od druhé poloviny 13. století se na vesnici objevovaly neopevněné zemanské dvory i opevněná sídla feudálů - tvrze. Ve 14. století sídla nebyla jen v místech s kostely a vedle tvrzí stávaly v téže vsi i zemanské dvorce. Přelom 14. a 15. století ztrácela vesnická opevněná sídla šlechty svou funkci a došlo k jejich opuštění, chátrání a pustnutí. Někde si funkci udržely a od 16. století byly někdy přestavěny v zámky.

Do poloviny 13. století byly šlechtické dvorce v místech s dochovanými kostely. Později se opevněné sídlo odděluje od kostela a tvrze stávají někdy na okraji vesnic. Tvrz se zakládala na místě co nejvíce chráněném a snadno hájitelném. Dvorec měl skupinu dřevěných obytných objektů, k níž se připojovaly hospodářské objekty kůlové či rámové konstrukce s vyplétanými stěnami, dále zemnice a chýše čeledi, popřípadě dílny. V jeho sousedství býval kostel jako jediná kamenná stavba. Objekt dvorce i kostel býval ohrazen. Obytné stavby dvorců měly obytné místnosti v prvním patře. Obydlí šlechtice mohlo být spojeno s tribunovou částí kostela (Švihov).

V nížinné krajině se tvrze stavěly v pravidelných čtvercových, oválných či kruhových půdorysech. Stavěly se poblíž potoka, kde bylo možné založit rybník a z něho naplnit příkop kolem tvrze.

Ve 13. - 15. století se vyvinula stavitelsky náročnější opevněná sídla šlechty. Ve 14. století došlo k rozšíření typu věžových staveb. Výstavnější tvrze obsahovaly věže, paláce a hradby. Vesnická opevněná sídla šlechty bývají zjednodušenou podobou hradních stavebních článků. Ve 14. století byla nejčastějším typem tvrze s obytnou čtverhrannou věží.

Literatura:

Petráň, Josef a kol. 1985: Dějiny hmotné kultury I, Státní pedagogické nakladatelství, 326-427, Praha.