OBEC SOBĚTUCHY leží na rozhraní Železných hor a polabské roviny, 283 m nad mořem. Skládá se z obce Sobětuchy a k ní přilehlé osady Pouchobrady s hospodou Zavadilkou. Název Sobětuchy se odvozuje od vsi sobětuchů, t.j.lidí, kteří sobě tuší (dávají naději, jsou odvážní, věří si).

 

Název Pouchobrady (Pochobrady): První člen je původu slovesného od slovesa puchnouti, puchati (napuchnouti, otéci) a znamenalo osadu lidí, kterým napuchují, otékají, nabíhají brady, nebo s posunutým významem lidi, kteří mají napuchlé nebo oteklé brady.

 

Název Zavadilka je název hospody nebo stavení v Čechách velmi používaný. Znamená většinou stavení stojící o samotě.

Obcí protéká potok, který pramení jihozápadně od Mladeňovic, zařezává se do skalnatého údolí u Deblova a kolem hradu Rabštýnka teče severovýchodně k Sobětuchům, kde přijímá potůček Brodec, výtok z rybníka Rohlíka u Rabštejnské Lhoty. Od Sobětuch teče směrem na severozápad, protéká Kozojedským rybníkem, od něhož na severozápad přijímá Stolanský potok. Poté se vlévá jižně od Dřenic do Bylanky.

 

Nejstarší písemná zmínka o naší obci se nachází v Regesta diplomatica, kdy za vlády Přemysla Otakara II. se dne 17.října 1272 Smil z Lichtenburka vzdává práva na obec Pohled u Havlíčkova Brodu, kterou jeho bratři Boleslav a Bartoloměj prodali paní Jutě, vdově po Kunovi z Kovaně k založení cisterciáckého kláštera. Mezi svědky je zde podepsán zeman Boleslav ze Sobětuch. Další podpis tohoto zemana nacházíme na zápise, kdy bratři Jindřich, Smil, Oldřich a Rajmund z Lichtenburka se snaží upevnit právo a svobodu občanů v tehdejším Německém Brodě. Tato listina je datována dnem 8.června 1282.

 

Obec byla od nepaměti rozdělena na dva díly, které původně patřily pod správu klášterů. První díl spravoval klášter sv. Jiří, druhý díl klášter ve Vilémově. Po husitských válkách však církevní majetek přechází do světských rukou a tak dne 10.května 1437 daroval císař Zikmund Sobětuchy chrudimskému hejtmanu Diviši Bořkovi z Miletínka za dobré služby. Jednalo se o díl patřící klášteru sv.Jiří. 

Ten je ale dlouho nedržel, již dne 15.prosince téhož roku jej prodává panu Vaňkovi z Vlkové a Rabštýnka, který poté vlastní toto zboží: hrad Rabštýnek s poplužními dvory před hradem, s platem v Sobětuchách, Týnci a Lhotě v ceně 510 kop grošů. Toto zboží nezůstalo v držení pana Vaňka dlouho, nýbrž brzy přešlo na Jana, řečeného Těchlovce a po jeho smrti roku 1454 bylo v Chrudimi vyhlášeno jako odumřelé, načež je král Ladislav daroval Petru Kdulincovi z Ostroměře, který byl svého času pověstný a na slovo vzatý ve věcech válečných a politických.

 

Žel, ani neštěstí a války se naší obci nevyhýbaly. Dne 23.dubna 1421 přitáhl od Heřmanova Městce ke Chrudimi po dobytí Žlebů Jan Žižka a spojil se u Chrudimi s Pražany. Dne 25.dubna 1421 obklíčila spojená vojska Chrudim a bylo vyjednáváno s chrudimským hejtmanem Janem Městeckým z Opočna o vydání města. Hejtman tomuto požadavku odpíral, pročež se dne 27.dubna chystali Pražané i Táboři k útoku na Chrudim ze všech stran. Toho se hejtman zalekl a dne 28.dubna vydal město Žižkovi, který ustanovil chrudimským hejtmanem Diviše Bořka z Miletínka. 

Dominikánský klášter v Chrudimi byl pobořen, řeholníci zajati a dle pověsti dáni do sudů a na náměstí upáleni, ale prý včas schovali ze svého kostela do tajné skrýše zlatou sochu Krista a 12 stříbrných apoštolů. Upálení řeholníků byla patrně odveta za upálení husitského kněze Jana Hromádky.

 Žižka zřídil v Chrudimi novou správu obce a zavedl nový pořádek. Poté Chrudim stála věrně na straně Žižkově. Od Chrudimě táhli Pražané k Vysokému Mýtu a Žižka s Tábory na Poličku, když při cestě vypálil kláštery na Práčově a v Podlažicích.

 

Po čtyřiceti letech poměrného klidu se přes naší obec přehnala nová válečná bouře. V občanské válce roku 1465 se do Čech vypravil uherský král Matyáš. Tenkrát bylo celé okolí Chrudimě vypáleno.

 

Ke konci 15.století držel Sobětuchy s rabštejnským statkem Zikmund Šárovec ze Šárova, který toto zboží dne 27.února 1530 prodal chrudimské obci. V roce 1547 byly chrudimské statky králem Ferdinandem konfiskovány pro účast ve vzpouře a král dne 9.prosince 1547 prodal Sobětuchy Heřmanu Lhotskému ze Zásmuk. Při této koupi bylo přiznáno, že v Sobětuchách bylo 6 lidí, kteří platili celkem 8 kop 33 grošů úroku, odváděli 13 slepic a konali 10 dní roboty ročně. Pan Heřman záhy zemřel a vdova prodává roku 1555 toto zboží Jindřichu Fraňkovi z Liběchova, od kterého je po dvacetiletém držení dne 20.října 1575 kupuje Bohuslav Mazanec z Frymburka. 

Touto koupí se první část Sobětuch dostává pod slatiňanské panství. Pan Bohuslav zemřel dne 10.ledna 1585 a jeho syn Jan prodal slatiňanské panství roku 1594 Janu Sigmundu Knoblochovi za 26 200 kop gr.míš. a ten je roku 1595 postupuje za stejnou sumu Sigmundu Karlíkovi z Nežetic. Tento majitel slatiňanský statek velice zvelebil, založil roku 1597 nový mlýn pod tvrzí, vinici, vystavěl znovu pivovar a sladovnu a zřizoval nové rybníky.

 Takto zvelebený statek zanechal roku 1601 svým synům Jiřímu a Václavovi, kteří jej nějaký čas drželi spolu, až roku 1612 převzal statek Jiří a vyplatil Václavovi otcovský podíl. Jiří Karlík z Nežetic byl vážen pro znalost politických a vojenských věcí a zastával v letech 1611-1616 úřad hejtmana chrudimského kraje. Při stavovském vzbouření byl horlivým přívržencem krále Fridricha. Po bělohorské bitvě se obával trestu a uprchl do Berlína.

 Když se ve lhůtě vyměřené amnestií nevrátil, byl odsouzen ke ztrátě cti i statků. Zboží bylo ihned zastaveno paní Markétě z Talmberka za 11 666 zl rýn. a dne 2.ledna 1623 prodáno panu Lvovi Burianovi Berkovi z Dubé a Lipého za 24 000 kop gr.čes, který držel statek třicet let. Tato doba může být nazvána jako nejsmutnější a nejzhoubnější v celých dějinách tohoto panství.

 

Po bělohorské bitvě přicházelo jedno vojsko za druhým. Tato soldateska, podobající se více loupežníkům než řádnému vojsku, loupila a plenila města a vesnice a obyvatele sužovala tak, že prchali do lesů a hor. Kdo zůstal doma, byl nakažen morem, který zvláště v roce 1625 řádil v našem kraji. Nato přišly v červnu a červenci 1631, v květnu 1632 a v červenci 1640 strašné bouřky a krupobití, které zničily veškerou úrodu. V následujících letech (1639, 1643, 1645, 1648) přišli několikrát ke Chrudimi Švédové pod vedením generálů Bannera, Königsmarka a Torstensona, kteří vydrancovali a vypálili celé okolí včetně naší obce.

 

Tento zlý čas byl příčinou, že páni Berkové své statky velice zadlužili. Na časté naléhání věřitelů nařídil císař Leopold jmenování komisařů, aby jednali s věřiteli, slatiňanské panství prodali a utrženou sumu použili na zaplacení dluhů.

 Komisaři proto dne 13.dubna 1660 prodali slatiňanské panství Kunatovi Jaroslavu hraběti z Bubna a Litic k ruce jeho strýce a poručníka Františka Adama z Bubna. Když chlapec dosáhl právních let, prodal roku 1669 statek Adamu Sigmundu Puchartovi z Voděrad, který byl od roku 1660 hejtmanem chrudimského kraje a velkým nákladem obnovil a opravil slatiňanskou tvrz. Adam Sigmund Puchart měl dva syny, Ferdinanda Václava a Jaroslava Sigmunda a dceru Annu Beatrici, kteří ale při jeho smrti (1671) byli ještě nezletilí.

 

Poručnicí statku Slatiňany a Hrochův Týnec se stala jejich matka a po její smrti dcera Anna Beatrice, provdaná Binagová, jakožto nejstarší z dětí. Roku 1678 se ujal dědictví starší syn Ferdinand, který záhy zemřel (1680) a jeho bratr Jaroslav zemřel o dva roky později. Po Jaroslavovi zůstaly děti František Adam a Lidmila Anna a vdova Sidonie Františka ze Svojtkova, která slatiňanské panství spravovala do roku 1696.

 Vdova Sidonie Františka se podruhé vdala za pana Voračického z Paběnic, poručenství jí bylo odňato a přiřknuto Anně Beatrici, též podruhé vdané Cellarové. Po dvou letech se ujal správy Slatiňan František Adam, oženil se s Annou Marií Šporkovou, ale roku 1707 ve Slatiňanech zemřel. Anna Marie spravovala panství od roku 1708, ale jelikož bylo velice zadluženo, bylo prodáno dne 10.listopadu 1710 za 71 500 zl rýn.

 Karlu Josefu Zumsandovi ze Sandberka. Nový pán dobře hospodařil, zřídil nový dvůr v Kochánovicích i jiná hospodářská stavení, ale své poddané velmi trýznil, zatěžoval nelidskými robotami a věznil v hladomorně tak, že jeho jméno bylo postrachem všech poddaných.

 Pro toto byl pohnán do Prahy před soud a dlouhý čas byl vězněn ve věži Daliborce. Zemřel roku 1717 a Slatiňany zdědil jeho bratr Jan Jindřich, který statek dlouho nedržel. Dne 22.září 1732 bylo slatiňanské panství prodáno veřejnou licitací Josefu Františkovi hraběti ze Schönfeldu za 108 500 zl rýn. a připojeno k panství Nasavrky. Josef František hrabě Schönfeld vlastnil rozsáhlé statky, dne 25.dubna 1710 zřídil fideikomis nasavrcký, ke kterému později připojil i jiné statky. Poslední vůlí sepsanou dne 6.února 1735 v Seči odkázal svůj velký majetek své jediné dceři Marii Kateřině ze Schönfeldu, tehdy sedmileté. Po dvou letech, roku 1737, Josef František Schönfeld zemřel. Za nezletilosti dědičky Marie Kateřiny vedl správu majetku Jan Caretto hrabě Millesimo, který zavedl řádnou správu.

Dědička Marie Kateřina, dvorní dáma, se v 18 letech provdala za Jana Adama knížete z Auersperku. Z tohoto manželství byli čtyři synové, ale všichni zemřeli a Jan Adam jako pozůstalý manžel zdědil veškerý majetek, který držel v letech 1764-95. Po jeho smrti přešly statky na jeho synovce, knížete Karla Auersperka, manžela Josefiny z Lobkovic. Tento pán dal přestavět slatiňanský zámek, nasavrcký, slatiňanský a slavický dvůr a zřídil u zámku park. Jelikož neměl dědice, ustanovil za nástupce svého synovce Vincence Karla, který však rok po sňatku zemřel (12.února 1812). Vdova pak dne 15.července 1812 porodila pohrobka Vincence Karla, kníže Karel jej adoptoval a ustanovil svým dědicem. Poručnictví nezletilého dědice převzala vdova po Karlu, Josefa hraběnka z Lobkovic spolu s knížetem Schwarzenbergem. 

Dědic kníže Vincenc Karel převzal statky dne 9.března 1831 a dne 29.dubna 1845 se oženil s Vilemínou hraběnkou Colloredo-Mansfeldovou, s níž měl tři syny. Zemřel dne 7.června 1867. Po jeho smrti spravovala panství vdova Vilemína až do plnoletosti nejstaršího syna Františka Josefa, který se oženil roku 1878 hned po převzetí panství s Vilemínou hraběnkou Kinskou. František Josef Auersperg byl posledním feudálním držitelem panství, odešel na své statky v Rakousku v roce 1945.

Druhá část obce náležela ke zboží kláštera vilémovského, kterému v té době patřil i hrad Oheb. Roku 1564, kdy byl pánem na Ohebu Václav Robmháp ze Suché, byli na tomto dílu Sobětuch 3 osedlí lidé, kteří odváděli 4 kopy 6 grošů úroku a 4 groše lovného. Toho roku ve čtvrtek po sv.Fabiánu a Šebestiánu pan Václav Robmháp ze Suché, jsa dlužen Jiříku a Albrechtu bratřím Bruknarům z Bruksteina a na Litni 30 000 kop gr., prodal všechno ohebské zboží, t.j. Oheb, Vildštejn, Seč, Oustupky, Holín, Slavice, Bojanov, Kovářov, Bezděkov, Hůrku, Deblov, Mladoňovice, Petříkovice, Lipkov, Krásné, Polánku, Chlum, Rtenín, Hradiště, Českou Lhotici, Hodonín, Víškov, Křižanovice, Prosíčku, Přemilov a Vršov se všemi lidmi zmíněným bratrům kromě vsi Sobětuch, v níž byli tři lidé osedlí, kteří byli prodáni Václavu Plesovi Heřmanskému ze Sloupna a přivtěleni ke Stolanům, s nimiž měli od těch dob společného rychtáře i majitele.

 Václav Ples Heřmanský ze Sloupna a na Stolanech, Jeho Milosti Císaře kraječ, byl muž bohatý, nábožný a velký přítel Jesuitů. Mimo to byl i velice zběhlý a zkušený ve věcech válečných, politických i právních, proto mu byly svěřeny i různé úřady: byl hejtmanem Menšího města Pražského, zemským soudcem, od roku 1592 až do své smrti purkrabím Karlštejnským, roku 1569 hejtmanem chrudimského kraje a měl ještě mnoho jiných povinností. Poněvadž byl ve Stolanech zřídka, většinou dlel v Praze, spravoval stolanský statek úředník. Roku 1583 to byl Jindřich Čahorna ze Rtyně, roku 1588 Jindřich Byšický z Byšic s písaři, důchodním a obročním.

 Stolanské zboží se sestávalo z nové a staré tvrze ve Stolanech s pivovarem, sladovnou, chmelnicí, kovárnou a cihelnou při ní a poplužním dvorem s ovčínem, druhý dvůr v Čejkovicích, dva kostely filiální ve Stolanech a Hrbokově, vsi Stolany, Čejkovice, Janovice, Prachovice, Tasovice, Boukalka, Vidžice, Slavkovice, Hrdy, Sušice, Skupice, Zbyhněvice, Hrbokov, Zlatnice, Podol Vápenný, Nutice, Cítkov, část vsi Sobětuch a rozsáhlé lomy vápenného kamene u Prachovic, Podola a Nutic, mlýn pod rybníkem Novodvorským a mnoho luk, porostlin a lesů. Václav Ples zemřel roku 1603 a zanechal jediného syna Sigmunda Václava. Poněvadž na stolanském panství bylo mnoho dluhů, vzal císař Rudolf II. část majetku na splacení a zbytek připadl synu Sigmundovi, který jej brzy prodal Štěpánovi Jiříku ze Šternberka. Ani tento pán nedržel Stolany dlouho, prodal je císaři Rudolfu II., který je spojil s pardubickým panstvím.

 Ale již dne 26.února 1608 je týž císař prodává v těch mezích, jak je držel Václav Ples, za 50 000 kop gr.míš. panu Ladislavu Berkovi z Dubé a Heřmanova Městce. Stolanské panství tak bylo spojeno s panstvím městeckým. Stolanská tvrz stála ještě v roce 1658 a popisuje se takto:" Zámek Stolany je vystavěn na čtyři strany 50 loket zdéli a 24 loket zšíři, co do výšky od země až ke střeše o trojích pokojích nad sebou, vše z kamena krásně vystavěno, šindelem kryto a na podkroví na obou stranách štíty zdobeno. V něm se rozličné pokoje, komory, sklepy suché i podzemní a všeliké jiné příležitosti vynacházejí".

 

Roku 1661 koupil Stolany a Heřmanův Městec Jan Karel svobodný pán Špork na Lysé za 117 000 zl. Byl synem prostého rolníka z Vestfálska a od svých 14 let byl vojákem, nejprve jen vojenským hudebníkem. Zúčastnil se též bitvy na Bílé Hoře v císařském vojsku. Stal se generálem jízdy a od krále Ferdinanda III. dostal darem dědičně panství Lysá nad Labem. Zdržoval se na zámku v Heřmanově Městci a zemřel roku 1679. Po něm držel panství jeho mladší syn Ferdinand Leopold až do roku 1710. Byl ale chorý na duchu a byl na čas zbaven správy svých statků a odvezen do Prahy. Po jeho smrti vládne na panství jeho syn Jan Josef až do roku 1749, kdy zemřel a majitelem panství se stal Jan Václav, pozdější nejvyšší hofmistr království Českého.

 Roku 1794 prodal celé panství za 575 000 zl Filipu Antonínu Karlovi svobodnému pánu z Greiffenklau, který byl z würzburského vévodství a byl přijat za příslušníka české země. Zemřel však roku 1825 a dědici prodali panství roku 1828 Rudolfovi knížeti Kinskému, který ale roku 1836 zemřel a dědicem panství se stal jeho dvouletý syn Ferdinand. Zemřel roku 1904, poraniv se pádem z koně a po něm se ujal panství jeho syn Karel, který ale podle zákonů Československé republiky neměl hraběcí titul. Velkostatek Stolany se později stal předmětem pozemkové reformy.

 

 

*****

 

 

Historie Sobětuch je částí historie Chrudimska. Tento kraj, položený blízko hranic Moravy, ležel v nejstarších dobách větší částí v pohraničním pralese, který se táhl až k hranicím Čáslavska a úplně pokrýval Železné hory. Toto území náleželo až do roku 996 rodu Slavníkovců, kdy po jejich vyvraždění byl zřízen pro jejich někdejší panství úřad kastelána neboli krajského starosty v Hradci Králové. Poněvadž tato oblast byla velmi rozlehlá, byla rozdělena na dva kraje - Chrudimsko a Hradecko.

 

První osady chrudimského kraje byly t.zv. újezdy. Bylo to území, které bylo buď prodáno nebo darováno, načež v přítomnosti svědků a někdy i celých osad se hranice celého území objely nebo obešly, přičemž se vytyčily různé mezníky. V našem okolí vznikly v té době újezdy tři, a to žestocký, který patřil roku 1115 klášteru sv.Benedikta v Kladrubech, podlažický, který patřil tamnímu klášteru, který založil roku 1159 český šlechtic Vrbata, a újezd bojanovský, který patřil pod správu vilémovského kláštera již okolo roku 1120.

 

Kolem roku 1207 bylo Chrudimsko s Čáslavskem a Vratislavskem panstvím rodu Děpolticů. Dle listin vyšehradské kapituly byl zde vybírán mírový poplatek a měl zde své sídlo i krajský soud. Kronikář Kosmas ve své kronice roku 1134 uvádí, že chrudimský hrad byl střediskem vojenské branné moci, v jejímž čele stál správce hradu čili kastelán. Byl to asi zkušený válečník, neboť mimo velení na hradě spravoval celé území chrudimského kraje, kde bylo ale velice málo obyvatelstva. Při újezdech se ještě ve 14.století nacházejí jen malé vesničky nebo samoty.

 O kolonizaci tohoto území se nejvíce staraly kláštery a později k tomu určení kolonizátoři -lokátoři. Kolonizace zde probíhala dosti pozdě, protože až k Bojanovu sahal hustý, neprostupný pohraniční prales, kterým vedly jen průseky se zemskými stezkami. Kláštery, držíce toto velké území, se snažily o rozmnožení svých statků a proto povolávaly do svých území nové osadníky.

 Klášter ujednal smlouvu s lokátorem, že s přivedeným lidem vyseká nebo vypálí les, obdělá půdu a rozdělí pozemky mezi osadníky, kteří byli zproštěni daní a dávek na určitý čas či lhůtu, která trvala 8, 12 nebo 30 let a to dle toho, jaká byla s půdou práce. Tak vznikly Lhoty a jejím obyvatelům se říkalo lhotníci. Kolonizovaným osadám byla dávána různá jména podle lesů, stromů, skal, počtu lánů a pod. (Krásné, Javorné, Bradlo, Lipka, Lány, Stolany).

 

Vesnice okolo chrudimského hradu byly založeny dle staročeského práva. Obyvatelé těchto vesnic měli všichni stejné právo k půdě i stejné povinnosti a nikdo z rodu, ani starosta, nemohl o své vůli rozhodovat v dědině ani o nejmenší části. Stavby dědin dle staročeského práva byly jednotné - chalupy jsou seskupeny kolem návsi do kruhu nebo podkovy.

 Jejich obyvatelé se dělili na zhruba tři skupiny. První byli sedláci - rolníci, kteří měli s rodinou tolik polí, aby z nich mohli být živi. Byli povinni odvádět roční plat dílem v penězích, dílem v obilí, medu a pod. Druzí byli dědinníci - rolníci, kteří užívali půdu svobodně od nepaměti a jejich povinnosti nemohly být zvyšovány. Z nich vznikali svobodníci a drobná šlechta. Poslední byli služebníci - lidé, kteří provozovali řemeslo nebo jinou živnost a odváděli z ní daň.

 

Hlavní povinností osadníků bylo platit z jim vykázaného lánu (60 korců) pevně stanovený roční plat - úrok. Ve 14.století byl úrok stanoven na kopy pražských grošů a platilo se po kopě z lánu. Zprvu se platil úrok hned napřed na celý rok, nejčastěji o sv.Martině. Sedlák nemohl odejít ze svého statku bez svolení svého pána.

 Držel sice statek dědičně, ale tato dědičnost nebyla neomezená. Nebylo -li oprávněných dědiců, uprázdněný statek připadl jeho pánovi jako odúmrť.

V prvních desetiletích 13.století začíná na Chrudimsku vystupovat šlechta. Dříve šlechta netvořila uzavřený a lidu oddělený celek, ale byla jeho výkvětem a vůdcem. V době, kdy hradští úředníci počali provozovat násilí na obecném lidu, začala šlechta proti nim hájit svou nezávislost a také ji uhájila. Tak zde vzniká řada vladyckých rodin, zemanů, kteří své svobodné statky udrželi ve svých rodinách.

 Nejstarší zemané na Chrudimsku se připomínají v květnu 1244 v listu kláštera litomyšlského: Jan z Trojovic, Dobrohost z Vlčnova a Hešek z Honvic. Ve 14.století je již zemanů podstatně více. Zde se již objevují jména zemanů z Pouchobrad a Kozojed.

 

Na konci předhusitské doby byla valná většina českého venkovského lidu v závislém postavení. Sedlák byl uživatelem, nájemcem půdy, ze statku platil vrchnosti úrok a mimo to byl povinen konat různé roboty. Císař Karel IV. se sice snažil, aby selský lid, domáhajíce se spravedlnosti, měl právo se odvolat k dvorskému soudu, ale tomu se šlechta vzpírala. Proto také za panování Karlova syna Václava IV. šlechta vymohla, že poddaný člověk, i když vyšel z poddanství, nemá svého pána pohánět před soud.

 Tak mohla šlechta páchat beztrestně na poddaném lidu křivdy a násilí a uvalovat na ně nová břemena.

 

 Zde je právě základ husitského hnutí, neboť venkovský člověk nelibě nesl stavovské rozdíly, křivdu a násilí a nelibě viděl, jak se v Čechách rozmáhají různé daně, roboty a jiná břemena, která jim ukládala vrchnost světská i duchovní. V té době se na Chrudimsku rozmáhají různé mnišské řády, klášter podlažický a dominikánský v Chrudimi a je zde také mnoho far.

 

Dne 11.října 1414 nastoupil Mistr Jan Hus svou cestu do Kostnice a v sobotu dne 6.července 1415 byl upálen. Česká šlechta zasílá stížnostní list ke kostnickému koncilu, kam přivěsilo své pečeti mnoho šlechticů z našeho okolí. Mohutný projev české šlechty dne 2.září 1415 byl protestem, kterým bojovala proti násilí spáchaném na Mistru Janu Husovi, proti nespravedlivému ukrutenství a urážce českého národa. Do smrti krále Václava IV. byl náš kraj války ušetřen.

 Když ale po bouři v Praze dne 16.srpna 1419 se počala organizovat strana krále Zikmunda a dne 6.listopadu 1419 vypovědělo 25 pánů, 100 rytířů a několik královských měst Pražanům válku, počal se hýbati i náš lid. Příčinou byl král Zikmund, který zakročoval velmi krutě proti lidovému hnutí. Chrudim se postavila za krále Zikmunda a byl zde na náměstí upálen husitský kněz Hromádko, zakladatel Tábora.

 

Dne13.dubna 1421 vytáhli Pražané proti Chrudimi, aby pomstili smrt táborského kněze a dne 26.dubna sem přitáhl i Žižka. Pražané i Táboři oblehli město ze všech stran a chystali se k útoku. Chrudimský hejtman Jan Městecký z Opočna však ztratil odvahu a město vzdal. Okolí Chrudimě bylo vypáleno a vojsko pobořilo kláštery v Podlažicích a na Práčově. Ve městě byl jmenován nový - husitský - hejtman Diviš Bořek z Miletínka, vůdce Orebitů.

 

Moravští stavové se však stále přičiňovali o to, aby byl svolán valný sjezd k obnovení zákonného řádu, práva a pokoje po celé zemi. Tento sjezd byl svolán na den 3.června 1435 do Čáslavi a zúčastnili se ho všichni zemané a šlechta, uznávajíce novou táborskou stranu. O tom, zda i Chrudimští se v těchto dobách zúčastnili bojů, není zpráv, ale roku 1428 táhli se svou hotovostí do Slezska a dobývali město Kladsko. 

Války s králem Zikmundem po Žižkově smrti byly vedeny s různým zdarem, Chrudimští však stáli vždy pevně na straně Pražanů. I v době bitvy u Lipan byl v čele chrudimského kraje stále husitský hejtman Diviš Bořek z Miletínka.

 

Po vítězství pánů u Lipan počali čeští stavové uvádět do země starý pořádek a uvažovali o přijetí císaře Zikmunda za českého krále. Nastalo vyjednávání a když Češi dosáhli od Zikmunda uznání svých náboženských požadavků, byl svolán v roce 1435 do Prahy sněm, jehož nejdůležitější skutek se stal dne 21.října 1435 - volba arcibiskupa a dvou biskupů.

 Na sněmu byl zvolen mistr Jan z Rokycan arcibiskupem a Martin Lupáč, chrudimský farář, s Václavem z Mýta za biskupy. Dne 14.srpna 1436 slíbili stavové na jihlavském sněmu králi Zikmundovi poslušnost, kterou slíbili i zástupci města Chrudimě.

 

Dlouhá válka o náboženství, která zvláště krutě řádila ve východních Čechách, způsobila našemu kraji velké škody. Mnohé osady, zvláště Heřmanův Městec, Bylany, Podlažice a jiné byly vypáleny a okolní vesnice byly vypáleny z části, takže mnoho lidí bylo bez přístřeší. K tomu císař Zikmund vydává celou řadu zástavních listů na různé statky. Tak se někdejší veliký klášterní majetek dostává do rukou šlechty a venkovský lid přichází z deště pod okap. V této době, dne 21.září 1436, zastavuje císař Zikmund Stolany, bývalý majetek opatovického kláštera, Diviši Bořkovi z Miletínka, a to i s ostatními osadami, a dne 10.května 1437 mu zastavuje vsi kláštera sv.Jiří, mezi nimi i Sobětuchy. 

Je vidět, že ti, kteří byli činni ve smíru se Zikmundem a zradili táborskou stranu, byli obdařeni hojnými statky. Toto zboží však mělo nevýhodu, nebyl zde totiž dostatek lidí, kteří se z vypálených vsí rozprchli. Roku 1437 si šlechta vymohla na zemském soudu, aby poddaní lidé, kteří zběhli z vesnic a jsou ve městě nebo jinde, se vrátili ke svým pánům nebo aby opuštěné statky osadili vhodnými lidmi, jinak že se jejich pán jich může zmocnit, kdekoliv je přistihne.

 V této době byl venkovský člověk ještě částečně svobodný. Musel sice svému pánu odvádět úrok, konati tehdy ještě nepatrné roboty, avšak ke svému pánu byl vázán jen statkem. Když statek opatřil jiným člověkem, mohl si odejít kam chtěl.

 

Tou dobou chtěl Zikmund pojistit český trůn svému zeti Albrechtu Rakouskému, proti tomu se však opřela šlechta z toho důvodu, že byl Němec. Když se pak po Zikmundově smrti roku 1437 sešel český sněm, aby volil nového krále, byla to opět šlechta, která se Albrechtově volbě vzpírala. Věci došly tak daleko, že na den 22.ledna 1438 byl svolán do Chrudimě sněm krajů čáslavského, chrudimského a hradeckého, aby zaujal stanovisko proti této volbě.

 Jelikož Albrecht neměl mužského dědice, nastalo po jeho smrti v Čechách bezvládí, jakému nebylo rovno v českých dějinách. Na sněmu dne 29.ledna 1440 bylo usneseno zvolit nového krále na příštím sněmu, a pokud by nebylo v zemi krále, odevzdat moc nejvyšším úředníkům a zemským soudcům. Tento sněm byl svolán na den 17.března 1440 a zúčastnilo se ho mnoho šlechty z Chrudimska - Jan z Třibřich, Pavel z Kozojed, Vilém z Rabštejnka, Kříž z Pouchobrad a jiní.

 Všichni přítomní mezi sebou učinili smlouvu o vzájemné pomoci proti všem násilníkům, žhářům, loupežníkům a lidem bezprávným, kteří by chtěli jejich kraj ničit a ohrožovat. Dále pak že budou tvrdě trestat ty, kteří by těmto lidem pomáhali a to i na jejich statku. Současně se usnesli, že kdo z nich by se dopustil čehokoliv nepoctivého, aby byl vypovězen z hradů, tvrzí, měst a vsí a nikde nebyl trpěn. 

Toto ustanovení platilo až do 27.srpna 1444, kdy nastává změna. Čtyři kraje naší jednoty, t.j. čáslavský, chrudimský, hradecký a kouřímský si zvolily za nejvyššího hejtmana Jiřího z Poděbrad. Roku 1446 uzavřela strana poděbradská a rožmberská na pelhřimovském sněmu dohodu, aby vedle krále Ladislava byla zřízena zemská vláda.

 

Dne 14.září 1448 se vydala šlechta těchto čtyř krajů do Prahy pod vedením Jiřího z Poděbrad, aby zjednali pořádek. Této výpravy se zúčastnila také šlechta z našeho okolí - Václav z Kozojed, Vaněk z Rabštejnka a jiní. Dobytí Prahy mělo za následek svolání nového sněmu do Kutné Hory a tam bylo rozhodnuto o vyslání poselství k římskému králi Fridrichovi o vydání krále Ladislava do země, což se však nestalo a proto byl zvolen na pražském sněmu roku 1452 za správce české země Jiří z Poděbrad.

Král Ladislav zakrátko zemřel a na jeho místo byl svobodnou volbou zvolen Jiří. Panstvo, dychtivé po rozmnožení své moci oslabením moci královské, vyvolalo občanskou válku, v které se uherský král Matyáš vypravil s vojskem do Čech. Dne 13.února 1465 jel přes Litomyšl a Vysoké Mýto k Hrochovu Týnci, kde se k němu připojili čeští páni. Dne 19.února přitáhlo vojsko ke Chrudimi v síle asi 16 000 mužů. Tehdy tato vojska vypálila Sobětuchy i Pouchobrady při tažení na Heřmanův Městec, který též vypálila a táhla dále k Lichnici. Tam se však Matyášovo válečné štěstí obrátilo, u obce Uhrov byl českým lidem obklíčen a donucen uzavřít s Jiřím z Poděbrad příměří.

 

Na tyto politické akce šlechty doplácel nejvíce poddaný lid. Docházelo k opatřením, omezujícím volné stěhování poddaných. Osobní závislost poddaných k pánovi se projevovala také tím, že poddaní novým vrchnostem slibovali nebo přísahali "člověčenství". Časem s pojmem člověčenství se spojoval pojem osobní nesvobody a přísaha nebo slib byl důkaz této nesvobody. Jiným důkazem jsou také různá opatření týkající se dětí sedláků. Již na počátku 16.století poddaní nesměli dávat své syny na studie bez zvláštního povolení vrchnosti. V prvé polovině 16.století některé vrchnosti zabraňovaly svým poddaným dávat své syny na řemesla, nebo aspoň za povolení k tomu vymáhaly poplatky. 

Dále se v této době nepřímo přiznávalo vrchnostem neomezené právo používat dětí svých poddaných ke svým službám. Ještě větší byla jejich moc nad poddanými sirotky, která plynula nejen z práva na pracovní sílu, ale i z povinnosti poskytovat poddaným, a zvláště sirotkům, právní ochranu. V 15.století byla vedena na některých panstvích v Čechách zvláštní registra, t.zv. sirotčí knihy. Osobní svoboda poddaného lidu byla po husitských válkách omezována také tím, že mu byla postupně odnímána některá práva, jichž dříve užíval. 

Tak se stalo s právem nosit zbraň a užívat ji. Citelnějším zkrácením osobní svobody poddaných bylo, že se jim upíralo právo vařit pivo. Bylo tehdy v Čechách zákonem, že míli od města nesmějí sedláci vařit pivo na prodej, nemají-li na to zvláštní výsadu. Původně bylo sedlákům vaření piva zakazováno proto, aby poddaní byli nuceni odebírat pivo pouze z panských pivovarů. Podobně se setkáváme od druhé poloviny 16.století se snahou nedopouštěti poddaným, aby mleli jinde než v panských mlýnech.

 

Vedle povinností k vrchnosti měli poddaní ještě vážné povinnosti veřejné, placení daní a vojenskou službu. Od roku 1526 do roku 1567 byla v Čechách každý rok vybírána berně z majetku movitého i nemovitého podle přiznání stavů, a to tak, že se nejčastěji platilo 1 - 1,2% přiznané ceny. Podle jména byly dani podrobeny stavy panské, rytířské, městské, duchovenstvo a svobodníci. Roku 1567 byla místo dosavadní majetkové berně zavedena berně domovní, t.j. daň z poddanských usedlostí, jakož i z domů městských, svobodnických a farních. 

Panské domy a dvory jí nebyly podrobeny, šlechta jen tehdy, měla-li domy ve městech. Velké finanční potřeby na válku s Turky roku 1593 zasáhly také poddané, na které byla uvalena nová daň, t.zv. sbírka z poddaných, která se udržela až do třicetileté války. Připadalo tehdy na poddanskou usedlost průměrně po 60 groších. Základem pro vyměřování těchto berní byla vrchnostenská přiznání o počtu osedlých poddaných

 

Vojenské povinnosti byl poddaný lid zpravidla zproštěn. Panovníkových vojenských podniků a výprav se zúčastňovalo pouze panstvo se svými družinami, rytířstvo, část měšťanstva a žoldnéři najímaní za plat. V mimořádných případech bývali ve 14.století voláni do zbraně také všichni poddaní zbraně schopní. Nastala-li potřeba nařídit veřejnou pohotovost, dělo se to tak, že buď bylo uloženo každému kraji postavit určitý počet jízdního lidu a pěšího s vozy a puškami, nebo byla podobná povinnost uložena jednotlivým vrchnostem.

 Při tom bylo užíváno i poddaného lidu, ale poněvadž celkový počet vojska byl nevelký, bývalo jen málo poddaných donucováno ke konání vojenské povinnosti. Za habsburské doby bylo užíváno zpravidla vojska žoldnéřského, veřejná pohotovost jen pro případ nebezpečí. Mužstvo, jež takto stavové stavěli do pole, bylo bráno z poddaných. Obyčejně vojenská povinnost těchto poddaných přestávala v tom, že v den určený sněmem se dostavili do krajského města v předepsané výzbroji k přehlídce (mustruňku).

 

Před husitskými válkami bylo v rukou vrchnosti soustředěno soudnictví i správa poddaných a po válkách se tento stav ještě utvrdil. Každé panství se v této době jeví jako samostatná správní jednotka jak v oboru berním, tak i v soudnictví a politice. Vrchnostenský úřad řídil purkrabí, vrchní správce se nazýval úředník, častěji hejtman nebo regent. Na větších panstvích byla střediskem vrchnostenských úřadů panská kancelář. Vrchnost a její úřady nevykonávaly všechnu soudní moc samy. Poddaní měli svoji samosprávu, jejímž představitelem byl vesnický rychtář a vesničtí konšelé.

 Původně měla asi každá ves svého rychtáře, na větších panstvích se stalo později zvykem spojovat několik osad v jedno rychtářství neb rychtu. Rychtářský úřad býval původně dědičně spojován s některým statkem, časem byla tato dědičná rychtářství odstraňována a rychtáře dosazovala vrchnost podle své vůle. V 15.století se obce domohly práva jmenovat si konšely. 

Obyčejně však asi rychtář i konšelé bývali dosazováni vrchností bez činného spolupůsobení obce, ovšem z hospodářů ve vsi usedlých. Působností rychtáře a konšelů bylo rozhodovat pouze spory poddaných o dluhy, škody na polích a dobytku, o meze, o urážky na cti, o ublížení na těle a pod. Větší věci, jmenovitě věci gruntovní (převody statků, spory) bývaly rozhodovány a vyřizovány na velkých neb obecních soudech, které byly konány obyčejně jednou za rok v sídle každé vesnické rychty za předsednictví vrchnostenského úředníka.

K pravomoci rychtáře a konšelů náleželo také svolávat obecní schůze neboli hromady k jednání o věcech nařízených vrchností nebo o obecních potřebách. Poddaným nebyla odňata možnost dovolávat se vyšší právní ochrany proti své vrchnosti. Mohli se se svými stížnostmi obracet přímo na krále formou suplik.

 Stavům to nebylo příjemné a snažili se poddaným suplikování ztěžovat. Stížnosti poddaných proti své vrchnosti nevyšetřoval a nesoudil král osobně, nýbrž rozhodnutí o nich obyčejně svěřoval české královské radě, t.j. nejvyšším úředníkům a zemským soudcům spolu s rady komorního soudu. Bývali tedy jak v Čechách, tak na Moravě rozhodčími ve sporech vrchností s poddanými nakonec vždy zase stavové sami a jejich rozhodnutí zřídka kdy dopadlo pro poddané příznivě.

 

Český poddaný lid se v té době jevil jako jednotná společenská třída složená v podstatě z příslušníků stejného právního postavení. Uvnitř této velké a celkem stejnorodé třídy poddaných bývají rozeznávány vrstvy více méně od sebe odlišné. Nejdůležitější byl rozdíl mezi rolníky či sedláky a podsedky (podsedníky) neb zahradníky. K rolníkům či sedlákům se počítali držitelé statků vzniklých při zakládání osady. Liší se navzájem pouze nestejnou výměrou půdy příslušné ke statku i úměrně nestejnou výší platů, dávek a robot povinných vrchnosti, jež se vyměřovaly po lánech. Podsedky, podsedníky a zahradníky se nazývali držitelé menších usedlostí než selské statky téže vesnice, vzniklých pozdějším osazením půdy.

 Od rolníků se podsedkové lišili kromě malé výměry svých pozemků také tím, že bývali vrchnosti zavázáni k povinnostem jiného druhu než sedláci. Pokud podsedkové drželi obecní půdu nebo půdu některého sedláka, měli také zvláštní povinnosti k obci nebo k tomu sedláku, byli i jejich poddanými.

 Chalupníci nebo domkáři žili v chalupách neb domcích bez pozemků postavených obyčejně na panské půdě a sloužili nečastěji vrchnosti jako nádeníci. Podruzi přebývali v cizím. Svobodníci se lišili od poddaných tím, že nebyli podřízeni žádné soukromé vrchnosti, nýbrž toliko králi jako pánovi země a jeho úřadům. V habsburské době se mění postavení svobodníků tak, že králové a jejich úřady si nad nimi získávají stále větší moc.

V roce 1618 vyvrcholil odboj českých stavů proti králi Ferdinandovi II. Habsburskému. Tohoto odboje se zúčastnila téměř všechna šlechta našeho kraje. Volba a nastolení Fridricha Falckého byly v Chrudimi slaveny velmi okázale. Měšťanské sbory ve zbroji s hudbou procházely městem a školní mládež cvičila na náměstí s dřevěnou zbraní.

 V osudný rok 1620 bylo po celém našem kraji verbováno vojsko a po vyzbrojení bylo posláno na pomoc hraběti Thurnovi na jih Čech. Bylo posádkou v Prachaticích a když je Buquoy dne 21.září dobyl, byla posádka dílem pobita, dílem zajata. Tato zpráva způsobila v našem kraji zděšení, ale ještě hrozněji působila zpráva o vítězství Habsburků nad českými stavy na Bílé hoře.

 

Povstání českých stavů způsobilo hluboký převrat v politickém, náboženském i kulturním vývoji našeho národa. Poddaní byli tímto povstáním zasaženi nepřímo, jako trpný účastník, jež musel snášet nejhorší útrapy všude tam, kde se zdržovala vojska bojujících stran. Válečné útrapy poddaného lidu nebyly ukončeny bělohorským vítězstvím, naopak trvaly, stupňujíce se ještě v pozdějších letech po celou dobu třicetileté války. V této době také nastalo násilné donucování poddaných ke změně víry. Tvrdý postup katolických vrchností proti jejich nekatolickým poddaným přiměl stavy pod obojí, že roku 1608 vystoupily s požadavkem, aby poddaný lid nebyl nucen k tomu či onomu náboženství.

Památný majestát Rudolfa II. z roku 1609 výslovně ustanovuje, že ani poddaný lid, stejně jako všechno ostatní obyvatelstvo, nemá být od vrchnosti ani od nikoho jiného přinucován k jinému náboženství. Porážkou českých stavů ale majestát pozbyl platnosti a kalich byl zakázán úplně. Roku 1627 je katolické náboženství v zemi uznané a oprávněné. Příslušníci vyšších stavů, šlechta a měšťanstvo, pokud nechtěli přijmout katolickou víru, se museli vystěhovat do ciziny, ale poddaný lid musel zůstat v zemi a podrobit se katolické víře.

 V září roku 1649 bylo nařízeno vrchnostem přísným patentem, aby své poddané bez vyjímky buď domluvami nebo přísnými prostředky přivedly do lůna církve katolické a současně bylo rozkázáno, aby se při rozsazování a ubytování vojsk hledělo vždy k tomu, aby kacířští sedláci byli více obtíženi vojskem než poslušní katoličtí obyvatelé. Obojí toto nařízení bylo v pozdější době často obnovováno a různě zostřováno. 

Rovněž bylo zakázáno pochovávati nekatolické poddané do posvěcené země a oddávati je v manželství. V letech 1652-53 byla velmi důkladně provedena reformace všech českých krajů. Mnoho poddaných, odhadem asi 30 000, uteklo před reformačními komisemi do Slezska a Saska a mnozí naoko obrácení dále zachovávali věrnost víře svých otců. Proti nim byly namířeny náboženské předpisy vrchnostenských řádů, nařizující, aby poddaní v nedělní a sváteční dny chodili do kostela a účastnili se katolických pobožností, aby zachovávali církevní půsty a o Velikonocích vykonávali zpověď a přijímání. Až do počátku 18.století se dovolovalo katolickým misionářům o vlastní újmě věznit a trestat poddané podezřelé z kacířství. V tom proslul neblaze známý páter Antonín Koniáš, který se svými druhy Matoušem Seksetrem, Františkem Klíčem a Františkem Fleischerem přijeli dne 28.července 1738 do Chrudimě, aby ve městě i v okolí pátrali po kacířských knihách.

 

Císařským rozhodnutím z roku 1725 byly pak na kacířství, které se pokládalo za zločin proti státu, stanoveny nové, kruté tresty. Každý poddaný bez rozdílu pohlaví, usvědčený z kacířství, měl být nejprve odsouzen k těžké obecní práci na rok a kdyby i potom setrval v bludu, měl být v trestu ponechán i druhý a třetí rok. Kdyby ani to nepomohlo, měl být navždy vypovězen ze země a kdyby se navrátil, měl býti potrestán na hrdle. Kdo by se polepšil, měl býti propuštěn domů, ale zůstal pod dohledem vrchnosti a kněží. Kdyby po čase opět upadl do bludu, měl být odsouzen na galeje. Rodičům, kteří by nechtěli upustit od kacířství, měly být jejich děti odňaty a dány do služeb k nepodezřelým hospodářům.

 Posléze bylo nařízeno, aby vrchnosti svým podřízeným úředníkům a rychtářům ukládaly přísahu, kterou by se zavazovali, že nejen sami chtějí pevně setrvávat při katolické víře, nýbrž že budou k víře přidržovat své manželky, děti, čeleď a všechny podřízené, bludařů a kacířských knih nebudou trpěti a každého podezřelého z kacířství hned na příslušném místě udají a vůbec budou činiti vše, co by sloužilo k vyhubení kacířstva. Tyto přísné a kruté předpisy císaře Karla VI. z roku 1725 se staly pravidlem pro postup proti nekatolickým poddaným a na poddaný lid uvalily nesmírné útrapy.

 

S bělohorským převratem se zhoršil stav poddaného lidu i jinak. Na místo starých domácích vrchností nastoupily většinou vrchnosti cizí, různící se od poddaných řečí i náboženstvím, bez citu pro ně a jejich potřeby, vrchnosti povznesené hlavně vojenskou službou a proniknuty bezohlednou touhou po moci a bohatství. 

Četné doklady kruté přísnosti k poddaným nacházíme v českých vrchnostenských řádech z doby pobělohorské. Pro stav poddaného lidu bylo také nevýhodou, že obecným úbytkem obyvatelstva, hromadným odbíháním poddaných od jejich statků, utiskovaných pro víru a sužovaných válkou, nadmíru ubylo poddaných pracovníků. Proto pracovní povinnosti poddaných - roboty - byly všude zvyšovány povážlivou měrou a stávaly se poddanému lidu stále větším břemenem. Proto vrchnosti, aby z pracovní síly poddaných zachránily co nejvíce pro sebe, omezovaly stále více jejich osobní svobodu.

 

Velká nouze o poddanské pracovníky, která nastala za pobělohorské doby, vedla k zostřování předpisů proti volnému stěhování poddaných. Šlo přitom hlavně o neusedlé poddané, o selskou čeleď, nikoliv o vlastní hospodáře, kteří jen velmi zřídka odbíhali od svých statků. Podle Zemského zřízení z roku 1654 osoba stavovská nebo svobodná, která přijala do služby cizího poddaného bez svolení jeho pána a přechovávala jej, platila 15 kop gr.čes. pokuty, osoba selská poddaná 5 kop gr.čes.

 Se svolením vrchnosti se poddaný směl vystěhovat, ale vedle poplatků za výhostný nebo fedrovní list se požadoval zvláštní poplatek - odchodné nebo výkupné. Nebylo-li poddaným dovoleno stěhovat se bez svolení vrchnosti na jiné panství, nemohli se ani bez takového svolení vystěhovat ze země.

 

Vzrůst osobní nesvobody poddaných se projevoval také tím, že si vrchnosti osvojovaly větší právo na děti svých poddaných. Na některých panstvích bylo zvykem stavět určitý den v roce dorostlé děti poddaných před pána, aby si z nich mohl vybrat. Takto se konávala pouze přehlídka sirotků, nad kterými měl pán větší moc. Léta povinné panské služby se nazývala léty sirotčími. Někteří majitelé panství pečovali o to, aby schopní synové poddaných byli dáváni na řemeslo nebo na studie. Jinak se za vrchnostenské povolení dětem poddaných, kteří se chtěly učit řemeslu, platil někdy dost vysoký poplatek. Také v uzavírání sňatků byli poddaní v této době dost omezováni.

 

Právo nosit zbraň a užívat ji bylo poddaným odňato již za doby předbělohorské. Naopak se v tu dobu utužuje právo poddaných bráti a šenkovati pouze panské pivo, víno nebo pálené. Také v nakupování potravin byli poddaní stále více omezováni od vrchnosti. Byli nuceni odebírat rozličné hospodářské výrobky, n.př. panský sýr. Stalo se také pravidlem nutit poddané, aby mleli toliko v panských mlýnech. Prodej statku, jakož i odprodávání polností a pozemků bez svolení vrchnosti byly přísně zakázány. Rovněž se poddaný bez svolení vrchnosti nesměl zadlužit nad 3 kopy gr.čes.

 Poddaného, který špatně hospodařil, směla vrchnost odsadit, t.j. donutit ho, aby statek prodal jinému hospodáři.

Poddanské platy a dávky nebyly zdaleka tak zvyšovány jako roboty. Dále pak byli poddaní povinni odvádět naturální dávky. Kromě peněžního úroku byli povinni odvádět slepice, kuřata, pšenici, houby, cibuli, vejce a na nasavrckém panství i dřevitý popel. 

Ten odváděli do Orle, kde byla t.zv. panská flusovna, výrobna drasla. Jejím nájemcem byl od roku 1813 Heřman Bergmann a byla jediná na tomto panství. Z popela se vyráběla "štelovina", draslo, hojně používané ke hnojení luk. Roku 1850 se rodina Bergmannova musela z draslárny vystěhovat a vrchnost tam zřídila vojenská kasárna.

 

Po bělohorské bitvě nastalo také podstatné zvýšení robot. Před touto dobou se robotovalo jen několik dní do roka. Poddaní konali všechnu, i tu nejtěžší práci při panských dvorech, všechnu dopravu materiálu a většinu prací při lesích a rybnících. Každý sedlák byl povinen robotovat s potahem dva dny v týdnu, chalupník na ruční robotu rovněž dva dny v týdnu a domkář bez polí nebo podruh jeden den v týdnu. Roku 1680 vyšel první robotní patent císaře Leopolda I., stanovující úpravu robotních povinností. Zapovídají se roboty ve dny sváteční a nedělní, jakož i ukládání takových robot. Dále se stanoví, že každý poddaný, vyžaduje-li to potřeba vrchnosti, je povinen robotovat nejvýše tři dny v týdnu. Ale k tomuto ustanovení je dvoje důležité omezení. Nemá platit po dobu žní, senoseče, ani kdyby se strhaly rybníky nebo se vyskytlo jiné nenadálé nebezpečí. Mimo toto ustanovení o robotě obsahuje patent dva články o robotní povinnosti poddaných. Jeden jedná o tzv. dalekých fůrách, kde nebylo možno se vrátit za den. Nařizuje se, aby poddaným byly hrazeny útraty, opatřena strava, a čas tímto strávený jim byl sražen z povinné roboty.

 

První Leopoldův robotní patent asi málokde přinesl poddaným trvalý úspěch, někde jim však spíše uškodil. Nové nepokoje poddaných na počátku 18.století vedly k tomu, že v únoru roku 1717 byl vydán císařem Karlem VI. nový robotní patent pro Čechy. Ustanovení, týkající se roboty, jsou shodné s patentem z roku 1680, jsou jen připojeny dodatky. Je tu ještě nový článek o zvláštních robotách, o sbírání chmelu, lískových oříšků, kmínu a hub. Tento patent také nebyl pokrokem, poněvadž to, co stanovil nového ve prospěch poddaných, bylo tak neurčité a podmíněné, že záleželo na dobré vůli a uznání vrchnosti. Právě v době po jeho vydání dostupuje u nás robotní útisk poddaných vrcholu.

 

Po třicetileté válce vzrostla také veřejná břemena poddaných, především berně, pro kterou se začíná ujímat název kontribuce. Po roce 1627 odváděli poddaní 6-7 zlatých poddanské kontribuce. Po roce bylo přidáno i odvádění obilí. Tento vzrůst kontribuce se vyrovnával tím, že vrchnosti přiznávaly na svých panstvích stále méně osedlých, udávajíce, že mnoho gruntů bylo vypáleno nebo opuštěno, přičemž počet zpustošených gruntů neváhaly proti skutečnosti mnohonásobně zvyšovat. Poněvadž tímto způsobem výnos kontribuce nadmíru klesal, bylo třeba důkladně zreformovat české bernictví. 

Tak vznikl velký a podrobný popis poddanské půdy, nejstarší zemský katastr neboli Berní rulle z roku 1654-55. Použilo se jí ke stanovení a ukládání poddanské kontribuce, která činila roku 1655-9 zl, 1683-9-15 zl, 1684-19 zl, 1685 nad 20 zl, 1697-32 zl, 1708-43 zl, potom kontribuce na čas poklesla, roku 1709-21 zl, 1711-17 zl, 1715 nad 30 zl, 1719-45 zl, 1737-49 zl, 1739-51 zl a 1746-54 zl z usedlosti. V první polovině 18.století platil poddaný sedlák 70-80% veškerého výtěžku svého statku na kontribuci a desátek, takže pro něj samotného zbývalo pouze 20-30%.

 

Velmi těžce doléhala v této době na poddané lidi vojenská povinnost. Vzrůstal počet žoldnéřského vojska, které bylo najímáno z domácího lidu. Vojenská služba trvala 8, 10 až 14 let a zpravidla celý život. V letech 1703 - 46 bylo k vojsku odváděno 5-10 mladých mužů na tisíc obyvatel ročně, t.j v Čechách celkem asi 13-15 tisíc mladých mužů ročně.

 

Vážné zhoršení hmotných poměrů lidu, omezování jeho osobní svobody a tvrdost vrchnosti vedly k bouřím proti pánům. Roku 1680 nastalo velké vzbouření poddaného lidu, které zachvátilo téměř polovinu českého království. Poddaní sestavovali stížné spisy pro císaře, stěžovali si na velké daně, nepřiměřenou robotu a jiné utiskování.

 Postup úřadů při vyšetřování poddanských stížností a zvláště císařský patent ze dne 22.března 1680 ukázaly, jak klamné byly naděje sedláků v císařskou pomoc. Tento patent se ostře obrací nejen proti poddanským vzpourám, ale také zakazuje poddaným podávat jakékoliv stížnosti. Většina povstání ztroskotala na tom, že se sedláci srotili a třeba i ozbrojili odpírajíce robotovat, přednášeje své stížnosti a hrozivě se domáhajíce svých požadavků. Když se však objevilo vojsko, rozprchli se a vzdali se odporu. Jen někteří se dali strhnout k násilným činům nebo ke krvavému zápasu s vojskem.

 Když bylo selské vzbouření potlačeno, nastalo vyšetřování a trestání provinilců. Tresty byly velmi kruté. Skoro na každém panství bylo několik původců odsouzeno k trestu smrti provazem, někteří k lámání kolem a čtvrcení. Mnoho jiných bylo potrestáno vězením i na několik let, nucenou prací a vyhnanstvím.

 

První pokusy císařovny Marie Terezie o nápravu poměrů mezi poddanými, souvisící se správními reformami, byly uskutečněny v letech 1748-49. Jejich vlastním východiskem byla oprava berní soustavy. Roku 1747 byl vypracován nový berní soupis poddanské půdy, tzv. první tereziánský katastr. Byl zjišťován vrchnostmi a obsahoval výčet všech usedlostí poddaných na každém panství s podrobným popisem příslušných polí a luk, s daty o druhu a počtu dobytka a o řemeslech a obchodech provozovaných poddanými. Kontribuční částka byla v roce 1746-56 zl, v roce 1748-60 zl z usedlosti. To se nezměnilo ani novou revizí katastru, k níž se přikročilo již v roce 1757 a z níž vzešel druhý rustikální tereziánský katastr, který umožnil spravedlivější rozvrhování kontribuce na poddané.

 

Zjištění všelijakých nepořádků v kontribuční správě vedlo k založení zvláštního soudu poddaných proti vrchnostem. Roku 1748 zřídila Marie Terezie zvláštní delegovaný poddanský soud - Iudicum delegatum in causis subditorum. Tento soud vyšetřoval útisky poddaných, kterých se dopouštěly vrchnosti, zvláště "in re tributaria", t.j. při vybírání kontribuce.

Sedmiletá válka, která vypukla roku 1756, odvrátila na delší dobu pozornost vlády od poddanské otázky. Až později po válce opět ožily opravné snahy v poddanském oboru. Sedmiletou válkou a jejími následky se stav poddaného lidu v Čechách opět zhoršil a tak se množily stížnosti poddaných a na mnohých panstvích vznikaly nepokoje.

 K horlivější péči o poměry poddaných v Čechách donutily vládu Marie Terezie smutné následky velké neúrody, kterou byla celá země postižena roku 1770. Nouze pak nadmíru vzrostla, když i v roce 1771 byla většina úrody zničena nadměrnými lijáky. Bída trvala a rostla, vzmáhal se hlad a nemoci, které skosily asi desetinu všeho obyvatelstva v Čechách. Proto vojenská dvorská rada podnikla soupis obyvatel (konskripci), kde líčí bídu a nouzi poddaného lidu v Čechách.

 

Konskripce se prováděla takto: Do obce přijela královská komise s vojenskými pány, s nimi kaprál a dva vojáci, dobří písaři. Ve vsi se tato komise obyčejně zastavila hned před hospodou a odtud začalo i číslování domů. O sčítání lidu, jak tehdy probíhalo, se dočítáme ve starých zápisech:" Komise do domu vejdouce lid i děti v něm žijící musela viděti a zapisovala je. Nejprve hospodáře, po něm nejmladšího syna, po něm nejstaršího syna, potom ty prostřední. Co ženských se v domě vynacházelo, ty psali sumou do tří klasův, a to od malých do 15 let, od 15 do 30 let a od 30 let do sešlosti věkem. Mezi tím, když psali mužské, vždy u každého celost a dobrotu zdraví šetřili a kdo nějakým neduhem postižen byl, to k jeho jménu připojili, že je takový a takový. Jeden pak z vojáků na domě psal čísla domovní : N.C. 1, N.C 2 (Numero conscriptum-číslo popisné)". Vydání nesla obec.

 

Jinou zprávu o bídě poddaného lidu dostala dvorská rada od samotného císaře Josefa II., který na podzim roku 1771 podnikl cestu po Čechách, aby se na vlastní oči přesvědčil o hrozných poměrech poddaných. V říjnu 1771 přijel císař Josef II. do Čech a shledal zde neuvěřitelnou bídu, lidé umírali hlady a nemocemi, zaviněnými pojídáním trávy, kořínků, otrub apod.

 

Roku 1774 začaly propukat v Čechách nové nepokoje. Zvěsti o usilování vlády, aby povinnosti poddaných k vrchnostem byly nově a pro poddané výhodněji upraveny se donesly i k sluchu poddaného lidu. Poddaní místy ve žních i v době podzimního osevu roku 1774 odpírali robotovat. Proto byl vydán dne 13.srpna 1775 nový robotní patent pro Čechy, který upravoval výši robotních povinností dle výše placené kontribuce, podle které byli poddaní rozvrženi do jedenácti robotních tříd. Do nejnižší třídy byli zahrnuti podruzi, byli zavázáni k ruční robotě 13 dní do roka. Druhá třída - chalupníci - měla předepsáno 26 dní ruční roboty konané jednou osobou. 

Do dalších pěti tříd patřili poddaní, kteří platili do 9 zl 30 kr roční kontribuce a byli povinni robotovat jednou osobou tři dny v týdnu. Všichni tito poddaní byli zavázáni pouze k pěší robotě nebo k robotě ruční. Do ostatních čtyř tříd byli zařazeni sedláci, kteří platili více než 9 zl 30 kr. roční kontribuce do maxima 42 zl 45 kr. Ti všichni byli povinni konat robotu s potahem a to: poddaní osmé třídy tři dny v týdnu s jedním kusem tažného dobytka, poddaní deváté třídy tři dny s dvojspřežným potahem, poddaní desáté třídy tři dny s třemi kusy tažného dobytka a poddaní jedenácté třídy tři dny s dvěma dvojspřežnými potahy. Dále patent podrobně upravoval způsob vymáhání a vykonávání robot.

 Zakazoval vymáhání robot ve sváteční dny a v neděli. Délka robotního dne se vyměřovala v zimních měsících na osm hodin ( od října do března) a v letních měsících na dvanáct hodin (od dubna do září), počítaje v to v zimě jednu, v létě dvě hodiny na odpočinek a krmení dobytka a mimo to dobu cesty na místo roboty a zpět. Robotní patent z roku 1775 byl zajisté velkým pokrokem proti dřívějším robotním patentům, vyměřoval přesně velikost roboty pro jednotlivé třídy poddaných podle jejich zámožnosti.

 

Poddanských reforem podnikaných za vlády Marie Terezie se horlivě zúčastňoval její syn, císař Josef II. Po svém nastoupení na trůn pokračoval v reformačním díle své matky. Vydal dva patenty, upravující soudnictví v poddanských věcech a dne 1.listopadu 1771 vyšel památný patent císaře Josefa II., kterým zrušil v Čechách nevolnictví, t.j. všelijaké omezování osobní svobody poddaného lidu vrchnostmi, zejména svobody stěhování, práva volně se ženit a vdávat, dávat děti na řemeslo apod.

 

Protože panská půda byla zdaněna mnohem mírněji než poddanská, dal císař Josef II. listem z května 1784 podnět k vypracování nového berního katastru. Každá obec i vrchnost měly podat krajským úřadům nová přiznání o výměře a výnosu svých pozemků. Protože dosavadní obce a osady byly příliš malé, bylo nařízeno spojovat vždy několik obcí a osad v jedinou obec, která by dostala jméno největší osady. Tak bylo v Čechách utvořeno 6050 berních nebo katastrálních obcí. Vrchnostenské přiznání se mělo stát v přítomnosti obce nebo jejího výboru a poddaní měli svá přiznání učinit veřejně před rychtářem a obecním výborem.

Velmi těžce doléhala na poddaný lid povinnost vojenské služby. Vojsko se doplňovalo verbováním, které bylo v zásadě dobrovolné, ale ve skutečnosti se při něm užívalo lsti a násilí. Brzy se ale děly pokusy o pravidelnější způsob doplňování vojska. Od roku 1753 se rozvrhoval počet rekrutů na jednotlivá panství a města a ukládalo se jim se o tyto rekruty postarat. Verbování tak nabývalo podoby pravidelných odvodů.

 Aby byl zjednán správný základ pro tyto odvody, počalo se roku 1753 sčítání obyvatel. Od roku 1770 se toto sčítání nazývalo konskripcí, poněvadž jeho účelem byl soupis mužů schopných nosit zbraň. Od vojenské služby byli osvobozeni někteří příslušníci vyšších vrstev, všichni kněží, šlechta, státní úředníci, vrchnostenští vyšší úředníci a zřízenci, doktoři, chirurgové, samostatní hospodáři a jejich nejstarší synové jakožto nástupci v hospodářství. Vojenská povinnost, která byla doživotní, postihovala zejména poddané bez vlastního hospodářství, mladší syny selských hospodářů a drobný venkovský lid, který neměl vlastní majetek.

 Odvodů využívala vrchnost jako trestu pro neposlušné a vzpurné chasníky nebo jako prostředku k odstranění nepohodlných mladých mužů. Muži, vyhlédnutí k vojenské službě, bývali většinou za přispění panských myslivců a hajných v noci schytáni a dopravováni k plukům. Stávalo se, že před odvodem prchali do lesů a hor, aby se tam ukryli. Až roku 1848 byla vojenská povinnost snížena na osm roků.

 

Reformami Marie Terezie a Josefa II. se nepochybně stav poddaného lidu zlepšil. Ale vzrůst sebevědomí, způsobený větší osobní svobodou a lepším hospodářským a společenským stavem, podporoval jejich snahu zbavit se zbývajících pout a břemen. Tato snaha se projevovala stejně jako dříve selskými bouřemi. I když přímý následek vzpoury byl pro poddané nepříznivý, povstání důkladně posílilo přesvědčení o nutnosti důkladné změny právních poměrů poddaných. Po dlouhých diskusích v říšském sněmu ve Vídni byl konečně dne 7.září 1848 vydán zákon, kterým se ruší ve všech zemích, které byly zastoupeny na říšském sněmu, poddanství a všechna pravomoc vrchnosti nad poddanými. Dne 4.března 1849 byla vyhlášena nová říšská ústava a jako dodatek k ní byl vydán císařský patent, upravující dopodrobna otázku náhrady za zrušená poddanská břemena. K provádění tohoto díla byly zřízeny zemské vyvazovací komise a v Čechách byly této komisi podřízeny okresní vyvazovací komise. Sedlák se stal pravým a jediným vlastníkem své půdy. Zároveň však přestala všechna osobní závislost na vrchnostech. Někdejší poddaný se stal svobodným občanem, podřízeným toliko veřejné moci. Doba poddanství tímto navždy minula.

 

Celá doba vlády císaře Josefa II. se svými dalekosáhlými reformami se hluboce dotkla celého života vesnického člověka a velmi mocně zapůsobila na jeho sebevědomí. Toto sebevědomí a vliv francouzské revoluce byly předmětem obav vídeňské vlády, která byla dotčena zprávami o zrušení roboty a poddanství a o selských taženích na zámky francouzské šlechty. Tyto zprávy se šířily mezi venkovským lidem v Čechách jako lavina a vláda se snažila je potlačit stůj co stůj. Proto chrudimský krajský hejtman Jan Pulpán navrhoval pražskému guberniu, aby každý šiřitel nebezpečné nálady mezi lidem byl potrestán 15 až 20 ranami holí. Obavy rakouských úřadů nebyly zcela nezdůvodněny, i když v té době došlo jen k jedné vzpouře, tzv. helvetskému povstání v okolí Nového Města na Moravě.

 

V březnu roku 1848 se objevily v Praze letáky svolávající obyvatelstvo, aby se sešlo dne 11.března do Svatováclavských lázní. Přišlo tam přes 3000 lidí, kteří zvolili 29členný výbor. Byl zde také přečten návrh petice, kterou chtěl český lid předložit vídeňské vládě. Venkovský lid v první chvíli však pochopil pouze jediný bod - odstranění poddanství a zrušení roboty. To stačilo k probuzení revoluční nálady a vesnice byly přímo přesyceny duchem odporu a vzpoury. Proto vídeňská vláda po urychleném jednání schválila a dne 28.března 1848 vydala patent o zrušení roboty. Tímto manévrem doufala, že na českém venkově dosáhne uklidnění. Tyto naděje však byly klamné, protože platnost patentu začínala až dnem 31.března 1849. Proto se situace na venkově zhoršovala. Český lid poznal, že doba jeho ponížení a útlaku nenávratně minula. Odpor proti robotě byl všeobecný. Poddaní odmítali robotovat a napadali panská sídla, žádajíce okamžité zrušení roboty.

 

Za této situace přijel do Prahy jako zemský velící generál Alfréd kníže Windischgrätz s rozhodnutím učinit vše, aby mohl pokořit nenáviděné demokratické hnutí. Jeho bezohledný postup vyvolal v Praze lidové povstání, které bylo krvavě potlačeno. Venkovský lid však spěchal Pražanům na pomoc.

 Na Chrudimsku se bleskem rozletěla po vesnicích zpráva, že lid má být připraven o konstituční svobody a že má být znovu utuženo poddanství a robota. Lid se začal srocovat a jeho hněv se obrátil především proti knížeti Vincenci Auerspergovi, který zde měl veliké statky. Tento šlechtic musel dokonce uprchnout, když sedláci vedení Holubem ze Slatiňan a Malým ze Lhoty podnikli útok na slatiňanský zámek. 

Mezi lidem zde působili hlavně pražský právník František Ťopek, úředníci Josef Benoni, Julius Reichenbach, Josef Tedesco, Josef Starý, Seidl, Chytil, Šrámek a Jelínek, dále ševcovský pomocník Václav Novák a syn mlynáře z Valů, absolvovaný právník a později poslanec říšského sněmu Václav Pour.

Již dne 11.června 1848 bylo v Chrudimi velké pobouření, když přišly první zprávy z Prahy. Národní garda pod vedením barona Geistlera se hned rozhodla, že pojede Praze na pomoc. Skutečně se vydala do Pardubic na nádraží, kde se setkala se spisovatelem Ferdinandem Břetislavem Mikovcem, který gardisty znovu vybízel, aby spěchali do Prahy. 

Chrudimská garda skutečně do Prahy dojela, zejména vlivem vídeňského studenta Josefa Kujala, který dovedl přemluvit váhavce a opatrníky. I tak ale dorazila chrudimská garda do Prahy pozdě, když už hořely staroměstské mlýny a boj se chýlil ke konci. Při svém návratu byla spolu s gardou kolínskou a kutnohorskou rozprášena císařskými u Běchovic.

 

Dne 20.října 1860 po pádu Bachova absolutismu vydal císař říjnový diplom, kterým se pro příště zřekl absolutismu a sliboval obnovit historická práva království a zemí. Provedením říjnového diplomu ústavou ze dne 26.února 1861 byly slovanské národy trpce zklamány, protože na zemských sněmech a v říšské radě byla většina zajištěna Němcům. Po neúspěchu únorové ústavy a přiostření sporu s Pruskem byla ústava zastavena a vyjednávalo se se sněmy větších zemí o její změnu. Zatím se schylovalo k válce s Pruskem, jenž byla ukončením soupeření mezi Habsburky a Hohenzollery o prvenství v Německu. Válka vypukla v červnu roku 1866 a dne 3.července 1866 bylo rakouské vojsko v bitvě u Hradce Králové poraženo. Již od rána byla slyšet v naší obci silná dělostřelba a z Rabštejnka bylo vidět oheň a kouř.

 Lidé prchali do lesů a odváděli též dobytek. Druhý den již rakouská armáda prchala k moravským hranicím. Dne 6.července asi v poledne přijelo do Sobětuch pruské vojsko, asi 300 mužů a 7 důstojníků, kteří prošli obcí směrem do Stolan. Chovali se mírně a klidně. Po uzavření předběžného míru v Mikulově dne 26.července a definitivního dne 23.srpna v Praze se vracelo pruské vojsko zpět. Po válce řádila v okolí Chrudimě i ve městě samém cholera.

 

Obrovský převrat v postavení poddaného lidu, způsobený zrušením roboty a poddanství, nemohl rázem vymýtit všechny stopy minulosti. Zrušením vrchnostenských úřadů a soudů v roce 1848 vznikla potřeba nově upravit politickou, berní a soudní správu bývalých poddaných. Pravomoc byla přenesena na nově zřízené státní úřady. Ke starým, ale nově organizovaným krajským úřadům přibyly v roce 1850 nově zřízené okresní hejtmanství a okresní soudy. Jako nejnižší jednotkou státní správy nabyla po roce 1848 značný význam vesnická obec. 

Dne 5.března 1862 byl vyhlášen nový obecní zákon, stanovující všeobecné zásady řízení obce. Vesnickým obcím byl vymezen rozsáhlý obor působnosti, týkající se místní policie (ochrana osoby a majetku, policie polní, stavební, požární a pod.), péče o školství a chudinství a správa obecního finančního majetku. Její samosprávný ráz vyniká v právu vesnického občanstva volit si svobodně své zástupce v podobě starosty a obecního výboru a ve vlastním finančním hospodaření. Důležitou složkou tohoto hospodaření je správa obecního jmění.

 K němu náležely vedle důchodu z obecních daní a poplatků a vedle obecních cest, budov a sadů i tzv. občiny, t.j. louky, lesy, pastviny a rybníky, které odedávna společně užívali hospodáři usedlí v obci. O tyto občiny se v poddanské době vedly tuhé boje s vrchnostmi, které si je přisvojovaly do vlastnictví a osobního užívání. Když se moderní reformou změnila povaha obecního zřízení a obecní svazek se rozšířil na všechny, kdo platil v obci nějakou daň, nastal o občiny opět tuhý zápas.

 Domkáři, chalupníci a všichni obecní poplatníci usilovali o to, aby se občiny staly pravým obecním majetkem, jehož výtěžku by se použilo na společné obecní potřeby, ale původní hospodáři hájili svá práva k občinám, vylučujíce ostatní z jejich užívání a snažíce se je převést do soukromého majetku. Zápas o občiny, které v Čechách dle úředního zjištění z roku 1887 zaujímaly plochu 109 304 ha, po desetiletí narušoval klidný život velkého počtu vesnických obcí.

 

Také v nejvyšších zákonodárných sborech se dostalo selskému stavu náležitého zastoupení. Podle zemských řádů z roku 1861 bylo sněmovní voličstvo rozděleno do čtyř tříd (velkostatky, obchodní a živnostenské komory, města a průmyslová místa a venkovské obce), z nichž poslední obsahovala obyvatelstvo vesnic a malých městeček s převážně zemědělským charakterem. Voličstvu této třídy bylo přiznáno právo volit v našich zemích zhruba třetinu všech zemských poslanců.

 

Se vzrůstem politické moci souvisí také zlepšení hmotného stavu. Osvobození vesnického lidu mělo zprvu i některé nepříznivé následky. Mladá svoboda sváděla hospodáře k nedbalému hospodaření, pýše a rozmařilosti, pijanství a karbanu. Dobré ceny hospodářských plodin první léta po roce 1848 je v této neřesti podporovaly. Ale v sedmdesátých letech nastal obrat. Cizozemská obilní konkurence stlačovala ceny plodin tak, že výnos půdy povážlivě poklesl. 

Tak se stalo, že se vzmáhalo zadlužování selských statků a nutný následek toho byl hromadný exekuční prodej selských usedlostí. Až teprve válka, která hospodářským plodinám dala neslýchanou cenu, dokonala hmotné povznesení vesnického lidu. Výnosnost selské půdy vzrostla tak, že dluhy z dřívější doby vymizely úplně a někde sedláci nákladnými investicemi zvyšovali cenu svých statků a převáděli do svých rukou značnou část velkostatkářské půdy. 

Tento "rozkvět" má ale i své temné stíny. Nedostatečným obděláváním a hnojením za války povážlivě poklesla plodnost půdy a chov dobytka byl krutými rekvizicemi stlačen na nejnižší stupeň.

 

Po balkánských válkách v letech 1912-13 a porážkách Turecka a Bulharska se stalo vojensky nejsilnějším státem na Balkáně Srbsko, krajně nenáviděné od Němců i od Maďarů, protože překáželo jejich plánům otevřít si cestu k Egejskému moři a dále do Asie a mařit zájmy Anglie a Ruska. Proto roku 1913 Německo a Rakousko-Uhersko zvýšily zbrojení a sblížily se těsněji s Tureckem. Na jejich zbrojení odpovídala zbrojením trojdohoda (Anglie, Francie a Rusko) a usilovala o sblížení s Itálií a Rumunskem.

 Ve Vídni žádostivě čekali na záminku válečného zákroku proti Srbsku. Ta se dostavila dne 28.června 1914, kdy osudné výstřely v Sarajevu rozhodly o dalším vývoji situace. Už za měsíc, dne 28.července 1914, vyhlásilo Rakousko Srbsku válku, která se rozrostla ve světový konflikt. Zpráva o vyhlášení války přišla do naší obce už v neděli dne 26.července 1914, kdy byly v Chrudimi a okolí vylepovány vyhlášky o mobilizaci s nařízením, že všichni příslušníci vojska v záloze se mají dostavit do 24 hodin ke svým útvarům.

 Příští den, 27.července 1914 odjelo z naší obce 25 mladých mužů. Byli to: František Kondrák, Spálenský, Josef Netolický, Josef Kycler, Josef Dostál, Karel Korbel, Alois Tejnecký, Jan Joska, Rudolf Hajzl, Josef Šimek, Josef Holík, Vincenc Korbel, František Jirásek, Vincenc Lédl, Jan Nepovím, František Ježek, František Tichý, Jaroslav Pecka, František Pavlíček, Otto Vepřek, Jaroslav Roztočil, František Lédl, Václav Dostál, Václav Hajzl a Josef Lédl. V Chrudimi začaly také odvody koní. Doprava byla omezena jen na vojenské transporty. Koncem srpna byla osobní doprava na železnici zakázána, později byla povolena pouze na legitimaci vystavenou okresním hejtmanstvím.

 

Ceny obilí od 1.října 1914 do 1.března 1915 byly tyto: 1q pšenice 31.-K, žita 22.-K, ovsa a ječmene 19.-K. Běžné ceny koncem října 1915: 1q pšenice 40-42.-K, žita 35.-K, ječmene 24.-K a ovsa 20.-K. Cena petroleje stoupla ze 40 hal. na 80 hal. za 1 litr, zápalky a mýdlo stouply též o 100%. V únoru 1916 byl zakázán volný prodej cukru, byl jen na lístky. Příděl činil 1 kg na hlavu a měsíc. Po vesnických i městských kostelech probíhalo zabavování zvonů. Proběhly další odvody mužů od 19 do 50 let. Po vesnicích probíhaly rekvizice brambor a dobytka. V roce 1917 bída a nedostatek potravin stále vzrůstaly. Byl vyhlášen sběr pýru pro výrobu piva, chrudimská sladovna platila 25.-K za 1q.

 Ceny potravin stále stoupaly, vejce stálo 50 hal., 1 kg vepřového masa 16.-K, hovězí maso nebylo vůbec. Byly vydány lístky na mýdlo a byl velký nedostatek tabákových výrobků. Zrnková káva stála 1 kg 120.-K. Pivo nebylo, jen občas, 4stupňové pivo stálo 1,40K, později 2.-K. Uhlí bylo na příděl, 20-25 kg na týden. Proto byla dne 29.července 1917 v naší obci ustavena aprovizační komise v tomto složení: vedoucí Josef Karlík, starosta, zástupce chlebové komise František Korbel, zástupce dělnických spotřebitelů Jan Lédl, kovář, za ženy Anna Netolická č.p.10.

 

V roce 1918 se konala demonstrace dělníků z Hroubovic a Chrasti před chrudimským hejtmanstvím spolu s dělníky z Chrudimi. Demonstrující požadovali uzavření míru a zvýšení moučné dávky. Ceny potravin a spotřebního zboží stále stoupaly. Sáh štěpinového dřeva stál 200.-K, nákupní cena másla od zemědělců byla 12.-K za 1 kg a prodejní 40.-K. Cena krmené husy byla 100.-K, kachny 26.-K, králíka 14-16.-K. Vepřové maso stálo 20-22.-K, hovězí 8.-K, 1q brambor 50.-K, pšenice 300.-K. V druhé polovině roku drahota stále stoupala. Koncem července 1918 byly tyto ceny: vykrmený houser 180.-K, velký králík 50.-K, párek selat 1000.-K, slepice 40.-K, uzené maso 44.-K, 1q sena 160.-K, 1q pšenice 700-800.-K, chovná kráva s užitkem 4000-5000.-K. Vepřové maso 1 kg za 48.-K, cukr 20.-K, máslo 60.-K, pánské boty 180-200.-K.

 

Konečně nastal dlouho očekávaný den -28.říjen 1918- konec války a vyhlášení samostatné Československé republiky. Dne 4 listopadu 1918 byla v Sobětuchách svolána schůze obecního výboru, kde starosta za povstání přítomných přečetl zákon Národních výborů ze dne 28.října 1918, kdy byl uznán československý stát a jeho představitelé- Národní výbor v Praze a Národní rada v Paříži. 

Nato vylíčil stručně význam této první schůze obecního zastupitelstva ve svobodném československém státě. Obecní výbor složil do rukou starosty slib, že bude zachovávat a plnit všechny zákony a nařízení vydané Národním výborem v Praze.

Po skončení I.světové války se po dlouhý čas navraceli občané - legionáři ze všech světových bojišť. Byli to:

 

 

Jan Joska, italský legionář, dále legionáři, kteří prodělali tažení čs.vojsk od Uralu k Vladivostoku:

František Klupka, střelec 9.pluku K.H.Borovského

Štěpán Nepovím, střelec 8.slezského pluku

Jaroslav Roztočil, kapitán 5.střeleckého pluku

František Žák, střelec 1.pluku M.Jana Husa

 

Jedenáct občanů se však domů nevrátilo, položili svůj mladý život za nenáviděnou habsburskou monarchii. Na památku i výstrahu pro všechny budoucí se občané rozhodli postavit těmto padlým v obci památník.

 

Roku 1925 se proto v obci ustavil komitét pro postavení památníku padlým a zemřelým vojínům v I.světové válce. Předsedou byl zvolen Josef Karlík, členové Jan Zamazal, Josef Hájek a František Černík za stranu soc. dem., Jaroslav Jirásek a František Nevečeřal za republikány a Rudolf Hajzl za sbor dobrovolných hasičů. Základní kapitál byl 2300.-Kč, darovaný místními občany. Pomník zhotovila firma Drajer a syn v Chrudimi. 

K jeho odhalení došlo dne 23.května 1926 za velké účasti lidu. Přítomni byli legionáři z okolí, DTJ, Sokol, Selská jízda a hasičský sbor, všechny složky v krojích. Při odhalení promluvil starosta Jan Zamazal k zahájení slavnosti a účelu památníku, za legionáře promluvil učitel František Holcman ze Stolan a o životě a utrpení padlých vojínů učitel Laušman z Chrudimě. Slavnost zakončil předseda komitétu Josef Karlík, odevzdávaje památník do ochrany obce a všech občanů nynějších i budoucích.

 

Uplynulo pouhých 18 let mírového života a již opět zdvíhá hlavu válečná saň. Roku 1938 následkem mnichovského diktátu byla naše vlast vydána na pospas hitlerovskému Německu. V naší zemi dochází v září 1938 k vyhlášení všeobecné mobilizace. Z naší obce nastupují všichni vojáci ke svým útvarům. Dne 15.března 1939 hlásí radio přímou okupaci Československa německým vojskem. Naší obcí německá armáda neprojížděla, jen po státních silnicích, ale nikdo si jí nevšímal. Němečtí vojáci se rozešli po Chrudimi a kupovali, co bylo k jídlu, protože při jejich měně 1 marka = 10 Kč nakupovali levně.

 Do 21.března bylo nařízeno odevzdat všechny střelné zbraně, náboje a výbušniny na četnickou stanici do Slatiňan. Lovecké zbraně byly vráceny, pokud měl majitel zbrojní pas. Od 16.srpna 1940 byl vydán zákaz všech schůzí, jen na povolení okresního úřadu. Od 14.srpna 1939 byla nařízena jízda vpravo. Protože občané nakupovali věci, o kterých se předpokládalo, že jich bude nedostatek, byl v září nařízen omezený prodej cukru a kuřiva. Nejdříve byly zavedeny lístky na mýdlo a od 4.října 1939 již potravinové lístky.

 Byly různé, pro starší, mladistvé, děti do 6 let, pro těžce pracující a pod. Dále byly zavedeny poukázky na benzin. Od 29.listopadu 1939 museli zemědělci povinně odvádět mléko. Dne 16.prosince 1939 byly vydány první lístky na oděvy. Na ložní prádlo, stolní a pod. a na pracovní oděvy vydával poukazy obecní úřad. V říjnu musela být vyvěšena dvojjazyčná tabule Gemeindeamt- Obecní úřad a název obce byl také dvojjazyčný.

 

V roce 1941 jsou příděly potravin malé, nejméně je tuků. Vydává se mlecí povolení na 21 kg mouky na osobu a období. Mlýny ale vycházejí vstříc, na jedno povolení se mele dvakrát i vícekrát. Takto si mele rolník i pro své známé ze vsí a z měst. Silniční kontroly jsou rozumní lidé, ještě poradí. Od 13.května 1940 jsou na lístky též vejce. 

Dostává je ten, kdo nemá slepice. Chovatelé slepic odvádějí 60 kusů z nosnice do sběrny v Chrudimi. V srpnu je nařízen soupis jatečného dobytka a jsou nařízeny dodávky 4-7 kusů měsíčně o váze nejméně 350 kg, vepřový dobytek o váze nejméně 75 kg, cena 8,60 - 9,60 za 1 kg. Krávy 6,60 za 1 kg, jalovina 7,50, slepice stojí 30.-K, párek kuřat 39.-K, husa 114.-K, vejce 0,82 hal., mléko 1,70 za litr. Též se musí dodávat seno pro německou armádu, za 1q platí 64.-K. Dále byl vydán předpis na osev a dodávky obilí a brambor. Výnosy se dělaly nízké, tak u pšenice byl výnos 17q/ha, ale také 8q/ha, u žita 19q/ha, ječmene 23q/ha, ovsa 22q/ha, řepa cukrovka 312q/ha, krmná řepa 428q/ha, brambory 136q/ha. Tyto výnosy jsou přibližné a byly různé podle velikosti hospodářství a neodpovídají skutečnosti, protože ani výměra osevu nebyla skutečná. Ceny byly u pšenice 195 K/1q, žita 169K/1q, ječmene 171K/1q, ovsa 150K/1q, řepa 22K/1q, brambory 39K/1q, mák 750K/1q, jetelové semínko 1400K/1q.

 

Dne 13.listopadu 1940 byly zapečetěny šrotovníky a dne 23.prosince 1940 odstředivky na mléko a máselnice. Boty a textil byly jen na poukazy. Kulturní činnost upadá, vše se cenzuruje.

 

Počátkem roku 1941 byl v obci proveden soupis půdy jako základ k rozpisu dodávek. Začaly prohlídky sýpek, tzv. rekvizice, a za uschované obilí bylo hrozeno velkými tresty. Kontroly si nevšímaly mouky, kde jí nebylo zvlášť velké množství. Obilí na sýpce muselo být podle předpisu: samozásobitelská dávka, osev, krmné dávky a něco na náhradní setí. I v tomto roce byla předepsána dodávka sena a slámy.

 Od 8.září 1941 je příděl kuřiva, mýdlo na holení je na lístky. Později jsou zavedeny "tabačenky" pro muže starší 18 let. Brambory jsou na lístky, 125 kg na osobu. Dne 29.července 1941 dostal obecní úřad balíček lístků s červeným V (vítězství-viktoria), které měly být vyvěšeny na význačných místech v domě. Provedení bylo kontrolováno. Dne 29.září 1941 byly doručeny úředníkem z okresního úřadu vyhlášky o stanném právu a téhož dne navečer přivezeny plakáty o šesti rozsudcích smrti.

Kulturní činnost není žádná, v obci se poslouchá zahraniční rozhlas, hlavně Londýn a Moskva, nejvíce v č.p.8 u Zlatohlávků. V červenci byly vydány všem občanům policejní přihlášky. Kdo přišel do obce, musel vyplnit policejní přihlášku trojmo, jedna mu byla ponechána, jedna zaslána na okresní úřad a jedna zůstala u starosty.

 

Na jaře roku 1942 byl v obci proveden soupis brambor. Občanům byly ponechány jen samozásobitelské dávky a sadba, ostatní se mělo odvést, zároveň i obilí. Od 23.února 1942 se nesmí prodávat mléko přímo spotřebitelům, ale musí se odebírati mléko z mlékárny méně tučné. Osoby starší 16 let dostávají jen 1 1/16 l denně. Rozšiřuje se proto chov koz. Provádí se soupis za soupisem, jsou kontroly na obilí, dobytek, mléko, slepice a pod.

 Nebylo to ale nic platné. Starosta se včas o kontrole dozvěděl a hned se ústním podáním rozšířilo, že je v obci kontrola a tak se nic nenašlo, protože i členové kontroly někdy zavírali i obě oči. Po obci je doprovázel starosta a později i český četnický vrchní strážmistr Josef Struna ze slatiňanské četnické stanice a tak vždy vše dobře dopadlo. Poukazy byly na textil, boty, duše a pláště na kola i na nádobí. Dne 28.května 1942 byl spáchán atentát na Heydricha, nastalo stanné právo. Všude byly konány prohlídky, které na Chrudimsku prováděli členové pořádkové policie z Berlína.

 

V jarních měsících roku 1943 byli předvoláni do místního hostince všichni majitelé radiopřijímačů a z přístrojů jim byly odmontovány krátkovlnné cívky, aby se nemohl poslouchat cizí rozhlas. Kromě dodávek obilí, olejnin, brambor, vepřového a hovězího dobytka je také předepsána dodávka hus a kachen. V listopadu jsou velké kontroly, které provádějí němečtí četníci, kontrolují vše, sklepy i sýpky.

 

Roku 1944 byl povolán na práci do Německa ročník 1924. V noci na 21.července 1944 byl velký nálet amerických letadel na Pardubice a dne 24.srpna druhý nálet. Velké svazy letadel, které letěly ve velké výšce přes naší obec, shodily bomby na Pardubice a zase se přes naší obec vracely. Při dalším náletu dne 28.prosince 1944 bylo zasaženo i několik domů v naší obci, důvodem bylo to, že naše obec katastrálně sousedí s chrudimským letištěm, které sloužilo jako výcvikové středisko s letouny typu FW-190, Siebel-204 a Fi-156 Storch.

 Mimo těchto strojů zamaskovaných i podél silnice stály nad vesnicí transportní šestimotorové letouny Gigant. Z letiště bylo po letícím svazu vystřeleno, doprovodné stíhačky provedly hloubkový útok na letiště a přilehlé objekty. Tři Giganty zapálily a střelbou poškodily střechy, komíny a štíty několika budov v obci. V roce 1944 byl v obci umístěn pracovní oddíl německých vojáků a část pracovního personálu letiště.

V některých domech byl uskladněn různý vojenský materiál. V hostinci Zavadilka na Vrchách byl sklad olejů a benzinu pro chrudimské letiště a v hostinci Jetelka vysílací stanice, v sále byli ubytováni němečtí vojáci a ve sklepě byli ukryti dva uprchlí ruští zajatci. V čp.15 byl sklad spojovacího materiálu, v čp.6 dílna a v pouchobradském dvoře byly ubytovány spojařky z letiště. Do obce přišli koncem roku 1944 uprchlíci ze Slezska a Pruska, tzv.národní hosté. Byli to němečtí obyvatelé ustupující před frontou, někteří měli velké vozy s látkami a šatstvem. Jedna rodina byla v domě čp.29 a další v čp.9.

 

 Do života obce nijak nezasahovali. Blízké letiště způsobilo, že v lese Doubinci bylo uskladněno asi 20 vagonů střeliva a leteckých bomb na více hromadách. V březnu 1945 byly rozepsány nové dodávky obilí. Lhůta byla krátká, jinak byly přísné tresty.

 

Konečně v sobotu dne 5.května 1945 v 10 hodin dopoledne jsme slyšeli při zahájení hlášení radia jen hlášení české a potom byly přijímače obleženy a my plni úzkosti jsme poslouchali zprávy o pražském povstání. Již odpoledne občané připravovali uschované československé vlajky a prapory a v neděli již vlály ze všech domů po celé obci. Jedná se o revoluční národní výbor. Německé vojsko je tiché, až dne 8.května nastal mezi nimi veliký ruch, balili věci a pálili spisy. Na chrudimském letišti ničili němečtí vojáci letadla a střelivo.

 Ohromné sloupy kouře vystupovaly, jak nastával výbuch za výbuchem. Občané vše pozorovali s obavami a zásoby střeliva v Doubinci vzbuzovaly obavy o osud vesnice, ale dr.Pešek jako předseda chrudimského národního výboru se dohodl s velitelem německé posádky, že střelivo zničeno nebude. Ve středu dne 9.května projíždí obcí prchající německá armáda. Zahazují do příkopů a rybníka vše, co se jim nehodí.

 Po cestě zanechávají koně, auta, pušky, granáty, náboje do různých zbraní, pancéřové pěsti, jízdní kola. V zatáčce u Čmelíků zůstalo převrácené auto, posádka přesedla na jiné vozidlo. V obci byly postaveny ozbrojené hlídky, protože všude bylo plno prchajících německých vojáků. Na polích a v továrnách se nepracuje.

 

V pátek ráno již po silnici projíždí Rudá armáda, jednotlivci odbočují do obce, kde je vítá obyvatelstvo. V neděli přistálo ve Stolanech za dvorem v pšenici ruské letadlo a na obecní úřad přišel sovětský major a žádal letiště. Po shlédnutí terénu uznali za vhodné skupické louky. 

Posádka se ubytovala po obci. Za pobytu sovětské armády byla provedena ve Stolanech slavnost na oslavu vítězství, které se zúčastnila sovětská posádka a obce Sobětuchy, Stolany, Skupice a Čejkovice. Průvod vyšel od hranic katastru Stolany-Sobětuchy s prapory a hudbou za účasti všech spolků. 

Pořad byl stanoven sovětským majorem Rentovem. Průvod se ubíral po silnici podle rybníka a dvora na stolanskou náves, kde byla postavena tribuna. Za zvuků naší a sovětské hymny byly vztyčeny vlajky. Poté promluvil major Rentov a předsedové MNV zúčastněných obcí. Děti přednesly básničky a poté se tančilo. Na bývalý Tománkův mlýn v Pouchobradech, který byl v majetku zrádce a kolaboranta Pekaře, byla uvalena národní správa.

 

Po osvobození byly objeveny skrýše partyzánů u Zamazalů a v hostinci, kde byli ukryti ruští zajatci. Při vykonávání strážní služby u vojenského materiálu a munice v Doubinci byl výbuchem bomby zabit Rudolf Nepovím, truhlář ze Sobětuch.

 

 

***

 

Prameny:

 

Ústřední státní archiv Praha:

Regesta bohema diplomatica 1282

Desky dvorské 1395-1410

První soupis poddaných 1651

Berní rulle Ferdinandova 1654

 

Státní oblastní archiv Zámrsk:

Velkostatek Nasavrky

Velkostatek Heřmanův Městec

Sbírka matrik chrudimské fary 1650-1880

 

Státní okresní archiv Chrudim:

Berní správa Chrudim

Berní úřad Chrudim

Vikariát Chrudim

Okresní zastupitelstvo Chrudim

Okresní hejtmanství Chrudim

Okresní úřad Chrudim

Spolky

Kronika školy ve Stolanech

Obecní úřad Sobětuchy

 

Okresní soud Chrudim:

Pozemková kniha

Sbírka podkladů pro pozemkovou knihu

 

 

 

Děkuji touto cestou panu Františku Peckovi, kronikáři obce Sobětuch a občanům této obce za pomoc a poskytnuté informace.

 

 

Josef Smlsal