Přemysl I. (Přemysl Otakar), král český

I., též [Přemysl] Otakar zvaný, král český (1197-1230), syn krále Vladislava l. a druhé jeho manželky Jitky Duryňské. O jeho mládí nemáme zpráv. Setkáváme se s ním po prvé r. 1185. Starší jeho bratr Bedřich, tehdejší kníže český, pokusil se tenkráte uvésti moravského markraběte Konrada Ottu, který od r. 1182 držel Moravu jako markrabství říšské, v dřívější závislost na knížeti českém. Vypravil r. 1185 dvakráte na Moravu bratra [Přemysl]-a, který na druhé výpravě setkal se s Konradem vítězně v krvavé bitvě u Loděnic (10. pros.). Po smrti Bedřichově r. 1189 Konrad stal se sám knížetem českým, ale zemřel již r. 1191, a jeho nástupcem zvolen byl Václav II., syn Soběslava I. Proti tomuto povstal [Přemysl] a naklonil si mimo mnohé jiné také pražského biskupa Břetislava Jindřicha, synovce krále Vladislava Když Václav se zdarem hájil hlavního města, [Přemysl] poslal počátkem r. 1192 biskupa Břetislava do Řezna k císaři Jindřichu VI. a získal od něho Českou zemi v léno tím, že mu slíbil zaplatiti 6000 hřiven stříbra. Václav po krátkém odporu utekl do ciziny a [Přemysl] stal se knížetem. Ale neudržel se dlouho. Protože [Přemysl] nemohl císaři zaplatiti celou slíbenou částku, musil biskup Břetislav odebrati se jako rukojmě ke dvoru císařskému Mimo nadání však císař a biskup spojili se proti [Přemysl]-ovi, jenž vzbudil nelibost císařovu také tím, že vyjednával s jeho odpůrcem Jindř. Lvem. Císař sesadil v létě 1193 [Přemysl]-a a udělil Čechy v léno biskupu Břetislavovi; odpustil mu ostatek dluhu a vypravil jej v srpnu 1193 se slavným komonstvem do Čech. [Přemysl] postavil se mu na odpor u Zdic. Tu však pánové čeští, kteří krátce před tím [Přemysl]-ovi opětovali sliby věrnosti a dávali mu i dítky své v zástavu, opustili svého knížete a přidali se k biskupovi. K bitvě nedošlo, [Přemysl] sám zachránil se útěkem a biskup Břetislav stal se pánem Čech i Moravy. Zemřel však již v létě 1197 (15 čna) a od panstva povolán byl (22. čna) na trůn mladší bratr [Přemysl]-ův Vladislav, jejž zesnulý kníže Břetislav poslední dobou choval ve vězení. [Přemysl] pospíšil do Čech a táhl s přívrženci svými ku Praze. Vladislav vytáhl proti němu s vojskem, ale dne 6. pros. 1197 došlo mezi oběma bratry k smíru. Vladislav vzdal se trůnu Českého a spokojil se s markrabstvím Moravským, jemuž vládl až do své smrti v nerušené shodě s bratrem. [Přemysl] dosedl na trůn český za velmi výhodných poměrů politických. Krátce před tím (28. září 1197) zemřel císař Jindřich Vl. a o uprázdněný trůn nastal zápas mezi Filipem, vévodou švábským, bratrem zesnulého císaře, a Ottou, vévodou brunšvickým, synem Jindřicha Lva. [Přemysl], jakmile dosáhl vlády v Čechách, učinil smlouvu s Filipem, kterou zavázal se přispívati k jeho zvolení i podporovati jej v boji s Ottou. V odměnu za to slibil Filip uděliti mu hodnost královskou v Čechách. Dne 6. břez. 1198 [Přemysl] dal při volbě krále římského hlas svůj Filipovi a dne 15. srp 1198 byl on sán ozdoben korunou královskou v Mohuči, kde i Filip byl korunován na krále římského. Vedle titulu královského pro sebe i své potomky [Přemysl] dosáhl od Filipa ještě jiných důležitých výsad: císaři německému mělo budoucně při obsazování Českého trůnu příslušeti pouze právo potvrzovati krále od Čechů zvoleného; králi českému přiznáno výhradní právo investovati biskupy své říše. Přátelství [Přemysl]-a s Filipem nebylo však trvalé. V dlouholetých bojích jeho s Ottou [Přemysl] přecházel střídavě od jednoho ke druhému, dávaje se od nich za své spojenství odměňovati ústupky novými a novými. Až do r. 1201 stál na straně Filipově a pomáhal mu vydatně v boji s Ottou. Toho roku prohlásil se konečně papež Innocenc III. zjevně pro Ottu a napomínal i [Přemysl]-a, aby odstoupil od Filipa. [Přemysl] uposlechl papeže: již r. 1203 pomáhal vojensky Ottovi proti Filipovi v Duryňsku. Otta neuznávaje královského titulu, jejž [Přemysl]-ovi udělil jeho odpůrce, povýšil jej sám na království a dal jej od papežského legáta znova korunovati v Merseburce dne 24. srp. 1203. Také papež Innocenc III. propůjčil panovníkům českým bullou ze dne 19. dub. 1204 titul královský na věčné časy a potvrdil všechna práva a svobody, jichž království České požívalo v Německé říši Téhož roku však Filip dobyl nad odpůrcem svým značných úspěchů válečných. Podařilo se mu dokonce proti [Přemysl]-ovi samému podnítiti povstání Přemyslovců Děpolta a Soběslava, které však, jak se zdá, dosti snadno bylo potlačeno. Když v následujících letech několik knížat německých bylo donuceno poddati se Filipovi, i [Přemysl] dal se ve smlouvání a r. 1206 učinil smír s Filipem. Po jeho úkladném zavraždění r. 1208 uznal sice k naléhání papežovu zase Ottu za krále, ale když papež, znepřáteliv se s Ottou, vyzýval r. 1210 knížata, aby zvolili za krále Bedřicha, syna po cís. Jindřichu VI., [Přemysl] byl mezi prvními, kdo vypověděli Ottovi poslušenství Otto dal za to dne 20 květ. 1212 na říšském sněmě v Norimberce prohlásiti [Přemysl]-a za zbaveného jeho lén, jež udělil synu [Přemysl]-ovu z prvního manželství Vratislavovi, a došel v tom souhlasu též u některých pánů českých. [Přemysl] však potlačil domácí odboj a vytáhl s vojskem přes hranici bavorskou na pomoc mladému králi Bedřichovi II. Ten hned po svém příchodu do Německa hleděl si pojistiti přátelství českého krále novými milostmi: obnovil zápisy králů Filipa a Otty a krom toho udělil [Přemysl]-ovi a budoucím králům českým právo, aby směli se vypláceti třemi sty hřiven stříbra z povinnosti k výpravám do Říma se třemi sty ozbrojencův a aby nemusili docházeti k jiným sněmům v říši mimo ty, které by se konaly v blízkosti Čech. Následujícího roku [Přemysl] táhl s Bedřichem proti Ottovi až k sídlu jeho Brunšviku. Brzy potom Bedřich byl všeobecně uznán za krále. Postavení [Přemysl]-ovo upevnilo se jeho obratnou politikou v bojích o korunu Německou tak, že r. 1216 bez patrného odporu dosáhl toho, aby syn jeho Václav, teprv jedenáctiletý, uznán byl od panstva za budoucího krále českého a potvrzen od císaře. Odtud nastupování na trůn podle prvorozenství zůstalo v Čechách pravidlem. Sotva ukončeny byly boje zahraniční, propukl v zemi samé dlouhý a vážný spor mezi nejvyšší mocí světskou a duchovní v Čechách. Po smrti biskupa Daniele (1214), jenž králi byl ve všem oddán, dosedl na stolec biskupský probošt pražský Ondřej, horlivý obhájce nezávislosti církve na moci panovnické. Nenalézaje v snahách svých u krále dosti povolnosti, biskup se stížnostmi uchýlil se do Říma a vydal odtud r. 1217 se svolením papeže Honoria III. interdikt na celé Čechy. Král odpověděl zabavením jmění pražského biskupství. Tak zahájen byl několikaletý spor mezi králem a biskupem. Teprve v l. 1221 a 1222 došlo působením papežského legáta Řehoře z Crescentia k narovnání. Dne 2. čce 1221 [Přemysl] zvláštním privilegiem kostela Pražského přiznal poddaným biskupovým svobodu od břemen a povinností zemských v té míře, jak byla zachovávána od jeho předchůdcův, a dne 10. břez. 1222 vydal veliké privilegium pro duchovenstvo české. Vedle osvobození duchovenstva od veřejných břemen a poplatků důležité je v tomto privilegiu zvláště ustanovení, že poddaní všech ústavů duchovních v Čechách vyjímají se z pravomoci úřednictva hradského a podřizují se výhradně soudu dvorskému a že právní rozepře vyššího duchovenstva má při každém řádném sněmě zemském rozhodovati král sám s kancléřem a několika pány. Tím spor v podstatě byl urovnán.Téhož roku, kdy ukončen byl spor s mocí církevní, zemřel bratr [Přemysl]-ův, moravský markrabě Vladislav. [Přemysl] nedbaje nároků Děpolticů, mladší to větve rodu Přemyslovského, podržel nejprve Moravu ve vlastních rukou, r. 1224 udělil ji však druhorozenému synu svému Vladislavovi a po jeho smrti r. 1227 třetímu Přemyslovi. Prvorozeného syna Václava, který od r. 1224 spravoval Plzeňsko jako údělné knížetství, dal ještě za života svého r. 1228 korunovati na království. Na sklonku vlády [Přemysl]-ovy zkalil se přátelský jeho poměr k cís. Bedřichovi II. a k vévodům rakouským. Příčinou bylo urážlivé porušení staré úmluvy, podle které dcera [Přemysl]-ova Anežka měla se státi chotí prvorozeného syna Bedřichova Jindřicha. Anežka byla od dětství vychovávána při dvoře rakouského vévody Leopolda VI., aby se naučila mravům německým, ale když jí bylo 17 let, vévoda Leopold dohodl se s císařem, aby synu svému dal místo Anežky jeho dceru Markétu za manželku, a Anežka byla navrácena r. 1225 svému otci. Válka, již proto zdvihl [Přemysl] skončila se již r. 1226 příměřím, ale napětí mezi dvory dříve přátelskými potrvalo. [Přemysl] zemřel dne 15. pros. 1230 po 33letém panování. Doba vlády jeho byla zemi České dobou oddechu po letech zhoubných bojů mezi cleny rodu panovnického. Na trůně českém zas konečně seděl pevně vládce, jemuž nescházelo ani obratnosti v těžení z příznivých poměrů za hranicemi, ani ráznosti ve vykonávání práv panovnických uvnitř. Politikou [Přemysl]-ovou a jeho úspěchy položen byl trvalý základ k onomu poměru (Čech k říši, který (Čechám poskytoval mnohem více výhod. než kolik jim ukládal povinností, a který v době následující tolik přispěl ke vnějšímu i vnitřnímu rozvoji říše České. Pokud se týče poměrů vnitřních, [Přemysl] osvědčil svou energii hlavně ve sporu s domácí mocí církevní. Duchovenstvo uhájilo tu arci svých práv a svobod, ale hlavní vymoženost jeho, záležející v tom, že i s poddanými vyňato bylo z pravomoci úředníků hradských a podřízeno moci samého panovníka a jeho dvorských úředníků, neznamenala nikterak seslabení moci vladařské, nýbrž obracela se jen proti šlechtě, která povznesla se držením hradských úřadův a rostoucí mocí svou stávala se králi nepříjemnou. Doba panování [Přemysl]-ova vyznačuje se pokroky německé kolonisace. I mimo Prahu počaly se tehdy v (Čechách i na Moravě tvořiti městské osady s obyvatelstvem německým a také již byly založeny německými přistěhovalci některé vesnické osady, hlavně na severozápadě Čech. Nelze říci, pokud při tom působil popud samého krále, jakož vůbec nelze určitě stanoviti, jaký vliv sluší přičísti činnosti králově na nenáhlou proměnu ve vnitřních poměrech země. Celkem nepozorujeme v době [Přemysl]-ově podstatných změn ve vnitřní správě říše, které by svědčily o takové uvědomělé činnosti reformní, jakou vynikl veliký jeho vnuk a jmenovec.-[Přemysl] byl dvakráte ženat. Z první manželky Adléty Míšeňské měl několik synův a dcer. Vedle svrchu jmenovaného Vratislava je z nich nejznámější Markéta neboli Dagmar, slavná královna dánská S manželkou Adlétou dal se [Přemysl] rozvésti r. 1198 pod záminkou blízkého příbuzenství a ještě téhož roku pojal za choť Konstancii z královského rodu uherského. Z tohoto druhého manželství měl tři syny (Václava, Vladislava a Přemysla) a tři dcery (Jitku, Annu a Anežku). KKr

.Brakteát

Roku 1210 opustil král Přemysl Otakar I. ražbu tradičních denárů, které byly v dané doby značně znehodnoceny a dal razit novou minci – brakteát (z lat. bractea – tenký plech). Brakteát byla jednostranná mince, ražená z tenkého plechu, většinou stříbrného, vyjímečně zlatého, či měděného. Minci se lidově přezdívalo plecháč. Tyto brakteáty byly raženy po vzoru míšenských a Přemysl Otakar I. je dal razit proto, že v souvislosti s kolonizační vlnou na naše území ve velkém pronikaly jak míšenské brakteáty, tak jihoněmecké haléře a vídeňské feniky. Český král se snažil zjednat svému mincovnímu regálu opět platnost vydáváním takových mincí, k nimž by mohl mít lid důvěru. Byla tak opět zavedena dobrá mince, jejíž nominální hodnota se bezmála kryla s hodnotou kovu, v ní obsaženého.

Ottův slovník naučný (1888-1909) a Ottův slovník naučný nové doby (1930-1943).

 

Dějiny jsou svědky časů, světlem pravdy, živou pamětí, učitelkou života a poslem minulosti.

Historia vero testis temporum, lux veritatis, vita memoriae, magistra vitae, nuntia vetustatis.
 (Marcus Tullius Cicero)
***
Motto:
„Historia magistra vitae – historie učitelka života, to je krásné heslo, ale nefunguje. Víte, já si myslím, že lidé se z té historie moc nepoučili a nepoučí. Oni si z ní vyberou to, co potřebují, a znovu a znovu dělají ty samé chyby. Třeba chyby athénské demokracie byly vnitřním konfliktům mezi jednotlivými skupinami, a tak se roztříštěná athénská společnost neubránila makedonskému království a bylo po demokracii. Historik z doby helénistické Polytbios už před 2200 lety popsal tuto teorii ústavy, která se podle něj neustále mění, zjednodušeně takto: napřed je království, první král je mírumilovný a spravedlivý, jeho potomci a nástupci vychovávaní již v královské hodnosti se chovají panovačně a zhýrale, království se zvrhne, lid krále odstraní s pomocí aristokracie a nastává vláda aristokracie. Lidé si oddychnou. Zpočátku se aristokraté chovají spravedlivě a uvážlivě, jenomže opět – jejich zhýralí potomci chtějí více a více moci a myslí si, že to takto bude navždycky, stanou se z nich oligarchové a přestanou se starat o své poddané, lid proti nim povstane, svrhne je a nastolí demokracii. Lidé si spravují svůj stát. Jenomže nastanou spory, občané, kteří už neznají minulost svých předků, si řeknou: ,Svoboda projevu? Možnost cestování? To je tak samozřejmé!‘ Pak přijdou jedinci, kteří chtějí získat víc moci, než by jim příslušela, nakonec spory vyústí v zánik, přijde nějaký samovládce – tyran a začíná to znovu od království.“

Univ. prof. PhDr. Pavel Oliva, DrSc. (* 1923) patří k předním odborníkům v historii starověku. Působil ve vědeckých ústavech AV ČR, přednášel na zahraničních univerzitách, zastupoval českou vědu o antických studiích na zahraničních kongresech.

***

Konfucius

„Jak mohou lidé zbabělí a nečestní sloužiti knížeti? Takoví se třesou strachem, zda budou schopni úřad vykonávat. Ve chvíli, kdy úřad dostanou, třesou se strachem, aby o něj nepřišli. Začnou-li se třást strachem, aby o úřad nepřišli, není nic, čeho by nebyli schopni, aby si úřad udrželi.“

***

Když stoupáš po schodech nahoru, uctivě zdrav ty, které předbíháš - budeš je zřejmě potkávat, až poletíš dolů.

Pazourek