Světový názor našich venkovanů v dřívějších dobách méně kulturou proniknutých, byl velice primitivní. Neznalost přírodních zákonů a positivních vědomostí byla příčinou naivního nazírání na okolí a přírodu vůbec, s níž člověk v nejbližším styku žil, ji obdivoval a miloval.

            Starosvětský život lidí na vsi, kamž zřídka zalétaly zprávy o běhu hlučných, veřejných událostí, pohyboval se v mezích zděděných tradic, od nichž náš venkovan, jen s odporem se odcizoval a při skrovném živobytí, jež pracně u svého políčka v potu tváři si vydobyl, cítil se šťasten a také hrubě po změně netoužil. Co jinde lidé dělají, o to se nestaral a úzký obvod jeho rodné dědinky, za jejíž meze třeba do své smrti nevykročil, byl mu celým světem.

Prostředí, v němž žil, bylo prosyceno dávnými zkazkami, které byť sem tam z mezí moderního, střízlivého nazírání na svět vybočovaly, měly v sobě i často mnoho vzdělávací hodnoty pro dorůstající generaci a což hlavního, že vedly k poznávání a milování rodné dědinky.

Nová doba a s ní také rostoucí vzdělaností a pokrokem šmahem stírá staré, dlouho v lidu utkvělé názory z dávných dob pocházející a lid náš pojat vůbec v okruh vzdělanosti soudobé bezděky jen nucen osvojiti si zkušenosti nové za pravé uznané. Lid odloživ známky své svéráznosti, které se jevily i na venek v jeho stavbách a kroji, přejal také cizí názory za své a tím ovšem hynula i u nás stará tradice, nastalé změně a střízlivé skutečnosti nevyhovující. Jak lid začal se učiti od jiných a sám uznával svoje hloubání za pochybné, již tím samým odzváněla poslední hodinka další jeho tvořivosti a na vždy odešla doba, kdy beze všech theorií a nauk, pouze dle okamžitého dojmu, citu a vlastní reflexe prostá jeho mysl tvořila písně, pověsti, báje, přísloví a vůbec vše to, co nazýváme lidovým podáním.

Nyní za velice změněných poměrů, kdy i malý člověk, aby tím životem čestně se protloukl, jest nucen všechny své síly až do únavy napínati, není také již onoho porozumění pro nejjemnější záchvěvy nitra a přírody, od níž lidstvo víc a více se odcizuje. Nikdo ovšem nemůže popírati dobrodiní, která civilizace a větší úroveň vzdělanosti všeobecné, zvláště nižším vrstvám společenským přinesla, což stalo se zcela přirozeným, dávno připravovaným pochodem vývoje, než právě člověk moderní, nasytiv ducha nejrafinovanějšími požitky osvěty i četby, rád občas pokochá se prostými plody, jež duch předků jeho vybásnil. Tu zdá se mu, jako by z nádherného, pracně a systematicky vytvořeného parku, pojednou octl se v hustém, samorostlém hvozdu, kde vzdor tísnivé samotě přece se volněji dýše. Odtud možno si i vysvětliti, že i každý národ, právě na výši svého vývoje, oceňuje a horečně se shání po vlastní tvorbě lidové, jež často i nejpřednějším básníkům poskytla látku k plodům u celého národa nejoblíbenějším.

Kromě národních písní, jichž obsahem jest toliko citová nálada, takřka za korunu celé tradice možno považovati lidovou pověst, z nichž mnohá po staletí v ústech lidu z pokolení na pokolení přecházela, nahražujíc mu v naprostém nedostatku knih, soukromou četbu a vzdělávajíc mysl jeho v duchu národním. Mnohé z pověstí našich, táhnoucí se k slavné naší minulosti: bohatýrským knížatům a králům, matičce Praze, blanickým rytířům a pod., ač teprv v novějším čase byly souborně vydány, byly od dávna majetkem celého národa, obíhajíc po vlasti v tisíci variantech.

V dobách pak nejžalostnějšího úpadku, kdy český hlahol zazníval již jen v nejnižších třídách společenských s zdálo se býti veta po celé svaté věci národní, hrstka šlechetných jednotlivců právě rozněcováním starých tradic a ideí v konservativním lidu utkvělých, jako zázrakem vyvolala netušený obrat.

Vedle pověstí, na kterých celý národ houževnatě lpěl, shledáváme se namnoze u nás s pověstmi, které ač mají podřízenější význam místní, nejsou také beze své ceny a důležitosti, dodávajíce mnohému ztracenému koutku naší vlasti zvláštního rázu a poezie. Mnohdy také v minulosti i v odloučenějším místě odehrála se tklivá příhoda, majíc pro všeobecnost hlubšího významu. Událost taková, nenajdouc svého umístění v dějinách, žila často pouze v paměti lidu, který neopomněl dle svého způsobu si ji vyšperkovati, že často pravého jádra těžko lze se dopíditi. Přemnoho pověstí je zbytkem pohanského ještě cítění přírody, jehož skrovné zbytky do nedávna u nás se zachovaly.

I v požehnaném kraji našem shledá se poutník s množstvím těchto prostých statků lidové poesie.

Ze snůšky, jež tuto podati hodlám jako ukázku lidopisného oddílu: „Popisu okresu“, byly již některé pověsti i na tomto místě otištěny, než ježto stalo se tak pouze nahodile v různých článcích, činím tak znovu v souvislosti s doplněním některých míst, doufaje, že i tentokráte dojdou laskavého přijetí lidu, z jehož paměti byly sebrány. Čeho použito odjinud, bude na svém místě vděčně připomenuto.

 1.     Ze staré Chrudimě...

 Stará pověst bájí, že Chrudim založil okolo roku 888 Hostivítův vůdce Chrud. Než dle památných prastarých nálezů. zejména v okolí arciděkanského chrámu, staré chlapecké školy, krajského soudu (kde v dobách předhusitských stával dominikánský klášter), blíže nádraží severozápadní dráhy, u sloupu sv.Václava za Novým městem, v Putrkasích, na Pumberkách aj.aj., dá se právem souditi, že počátek kolonizace spadá tu do dob ještě předhistorických.

Původní Chrudim zaujímala prý veliké prostranství na východ od kostela sv.Michala až po sv.Jiří na Bubnech a táhla se až k nynější vsi Vorli, na západ pak za kostel sv.Kříže k Markovicům. Mnozí trvají na tom, že prvotní osídlení dálo se právě kolem kostela sv.Kříže, kdež i počátek staré Chrudimě možno hledati, jiní zase kladou je na Pumberka, kde zbytek starého hradiska „švédskou šancí“ nazývaný, dosud se spatřuje.

Moric Lüssner, o město naše a celou krajinu velezasloužilý a pilný archaeolog, zmiňuje se o tom, že místo nynější studánky, zvané Jezbrunou, stávalo prý tu někdy hluboké jezero, do něhož před dávnými a dávnými časy neznámý jakýsi rytíř i s koněm v plné zbroji se vrhl.

Počátek nové Chrudimě dal Přemysl Otakar II., povýšiv ji na město královské a postaviv tu na ostrohu nový kamenný hrad, v němž úřadovala cúda krajská a chovány knihy či desky soudní a obehnav vlastní město, kol něhož rozsáhlá podměstí se táhla, opukovými náspy a hradbami.

Část starého tohoto opevnění, které městu zvláštního rázu dodává, zachovalo se na naší dobu, ale staré brány a bašty, až na tzv.“ Fortnu pardubickou“ padly za oběť zubu času. Pískovcový sloup z východní brány (horní), kterou roku 1812 protáhlo 30 000 ruských vojínů proti Napoleonovi na pomoc chvátajících, odklizen teprve roku 1879 při rozšiřování ulice v těchto místech.

Poslední zbytky hradu chrudimského s velikou čtyřrohou věží, zvanou Žižkovou, pobořeny po velkém ohni roku 1850 a dnes na pyšnou budovu onu, v jichž komnatách často vznešení hodnostáři i korunované hlavy prodlévali, upomínají jen tři erby a hlava bradáčova do zdi staré budovy školní zasazené.¹⁾ O starožitném výstupku při škole té se bájilo, že pod ním je ukryt zlatý vůz a ve sklepích, málo přístupných, že nakupeno mnoho vzácných pokladů. Když tu jednou stavěli, vskutku odkryli zasuté schody s malbami po zdích, ale nepátrali po tom, kam vedou, jen to bylo znáti, že vedla do nějakých dolních místností. Vedle školy a Žižkovy věže v Klášterské ulici stávala do roku 1717, kdy se zřítila, stará hláska, o níž Cereghetti tvrdí, že tu vévodila přes 1000 let.

Jiné původní charakteristické stavby zanikly po většině tu zuřícími požáry. Celé rozsáhlé město druhdy roztříděno na více náměstí, čtvrtí a ulic, jež staří prostě jmenovali koňskou, kravskou, vysokou, dlážděnskou, rybářskou, klášterní, lázeňskou, putrkasy, bohatou aj. Vedle skrovných domků četných zahradníků, nádherných chrámů, bylo tu již v 15.věku mnoho pivovarů, dvorů a výstavnějších domů občanských a šlechtických rodů, jako Balbínů a Škorniců z Vorličné, Králů z Dobré Vody, Krušinů z Lichtenburka, Bezchlebů z Koldína, Nyklíčků z Meziklas, Hyndráků z Topole, Humpoleckých z Rybenska, Šindelů z Eberharce, Korbářů ze Saxendorfu aj. Četné chmelnice, šafranice i vinice bujely zvlášť na Pumberkách, pod Kopanicí, na Ostřeškách a tzv.Žabokrcích.

O pěstování vína, které později žalostně pokleslo, ještě pochvalně zmiňuje se Balbín „Viniferis collibus decora Chrudimensium“.

Zdá se, že ony zmíněné dvorce i domy šlechticů byly po většině ještě ze dřeva stavěny, aspoň Rybička v Č.Č.M. na rok 1849 při popisu domu mydlářského takto píše o vzhledu a úpravě města z konce 16.věku: Sousedé chrudimští ve své domácnosti si dosti skromně počínali a k zevnější správnosti obydlí svých domů méně přihlédali. Téměř všechny domy uvnitř města byly sice jednopatrové, však ale toliko ze dřeva velmi chatrně vyroubeny a v průčelí vysokými prkennými lomenicemi velmi nevkusně opatřeny. Toho času žádný dům v Chrudimi a sotva které panské a rytířské sídlo mohlo se vyrovnati domu, který Matěj Mydlář, příjmím Bohatý, v letech 1573-1576 si vystavěl a který dosud k nejpřednějším památkám města Chrudimě se řaditi může. Příkladu Mydlářova následovali i nejbližší jeho sousedé, Jiří Bílek, Mikuláš Kukla, Lukáš Šícha, Jiří Sláma aj., kteří vesměs domy své nákladně přestavěli a galeriemi i jinak ozdobili, tak že ulice „Kravařská“ od té doby ulicí „Vysokou“ se nazývala.

Vedle tohoto pokroku vnějšího zůstávaly bohužel mravy obyvatelstva stále dosti hrubými a mysl i nejpřednějších obyvatelů naplněna byla stále starými předsudky a pověrami. Pro poznání doby jsou charakteristické tyto dva obrázky z tehdejšího práva soudního: Dorota, dcera zmíněného Matěje Mydláře, dopustila se hříchu proti mravopočestnosti a obávajíce se hanby i přísného trestu, který tehdy za přečin takový byl vyměřen, podala ruku svou starému mlynáři Adamu Vaňurovi, jenž tak nemanželského jejího dítka se ujal a za vlastního přijal. Než Dorota nemajíc ráda neduživého manžela, spojila se se třemi čarodějnicemi Pastušinou, Slídovou a Mrázkovou, s kterými různými kejkly o bezživotí téhož usilovala. Obmysly těmi se jim podařilo, že čerti starého mlynáře na sedm hodin do pekla zanesli, kdež nesmírná protivenství a trápení přetrpěti musel, o čemž prý i po svém návratu z pekla vypravoval. Věc se prozradila brzy, donesena k soudu, načež ty tři čarodějnice i s mlynářkou vzaty do arestu, kdež při mučení katem ze všeho se vyznaly a jejich examini k slavné apellací podány byly. Od apellací vynesen rozsudek, dle něhož roku 1587 zmíněné čarodějnice k upálení na kůlu za živa odsouzeny. Vaňurka pak za živa zahrabána býti měla. Rozsudek ten také za nedlouho na všechny konán.²⁾

Jan Janovský ze Soutic, majitel vsi Vorle a po jistý čas hejtman kraje chrudimského zemřel okolo roku 1574 „na úbytě“. nemoc a smrt téhož zavdala rovněž příčinu k hrdelní při u chrudimského práva vedené. Vyšlo totiž podezření na Káču Krejčovou z Libanic, dceru její Zurku a jistou Annu Němcovou, že pana Jana pomocí čar a kouzel sušily a trávily. Káča jmenovitě prý kousky chleby pod paží nosila a takto usušený chléb do lůžka v peřinu páně Janovu vložila a zašila. Na právu útrpném, kamž byly dodány, zemřela Káča při mučení v rukou katových, Zurka a Anna Němcová, že ničeho na sebe nevyznaly, ač byly katem při mučení třikráte tázány, zůstaveny byly při hrdle.

1) Požárem roku 1850 pozbyl i hlavní chrám Páně obou vysokých věží, které poutníku na kolik mil cesty kynuly, vyznačujíce z daleka polohu krajského města. Zhoubnému živlu padla tehdy za oběť i starožitná střecha na chrámu sv.Kateřiny se dvěma štíhlými, špičatými věžemi.

2) Ceregetti zmiňuje se o této události, připojuje k tomu tuto naivní poznámku: „Takovou vzaly odplatu za své čarování, ačkoliv sice že prý to býti nemohlo, aby ten Vaňura, mlynář, již za živa v pekle se ocejtiti mohl, ale že ony ty čarodějnice jemu to pomocí ďábelskou udělaly a tím ho děsily, že jest se mu to zdálo, jako by se to vskutku stalo“.

 Kniha pro každého Chrudimana. Chrudim 1907. Tiskem M.E.Holakovského.Cena 1.20 KNákladem vlastním. Antonín Blažek:  Pověsti a památky z Chrudimska

Zpět