Stolník (podstolí, truchsas, dapifer) byl důležitým úředníkem královského dvora. Ačkoliv není znám přesně rozsah jeho působnosti, můžeme odtušit, že jeho základní povinností bylo starání se o krmi a potraviny. Tak jako číšník se staral o zásoby vína a piva, obdobně se stolník zřejmě staral ve zkratce o maso a chléb. Jestliže číšník měl v závěru 13. století příjem z každé krčmy a výčepu, pak stolník měl příjem zajištěný např. z řeznických stolic (prodejní „pult“ na trhu s masem). Obojí přinášelo důležitou věc a tou byla finanční hotovost ve skutečných mincích a nikoliv naturáliích. Držení hotových peněz umožňovalo lepší uplatnění se na trhu s půdou, kterou díky platbě v hotovosti bylo možné získat laciněji.

S konkrétním stolníkem se v písemných historických pramenech poprvé setkáváme v roce 1147, kdy se připomíná stolník Kunrát. Že se v tomto úřadě uplatňovali i šlechtici z předních českých rodů svědčí skutečnost, že v letech 1169 – 1176 byl stolníkem Vítek z Prčic, předek mocného rozrodu Vítkoviců, s Rožmberky v čele. Na počátku 14. století byl úřad nejvyššího stolníka Království českého dán do dědičného držení Zajícům z Házmburka (Vartenberkové byli nejvyšším dědičnými číšníky).

 Na pečetích pánů z Vartenberka, kteří byli nejvyššími dědičnými číšníky se tato skutečnost projevila užíváním konvic v pečetích. U Zajíců z Házmburka nějaké specifické znamení jimi zastávaného dědičného úřadu nejvyššího stolníka známo není. Ví se, že později stolník užíval hole se zlatým lvem na vrcholu. V prostředí říše bylo několik vysokých šlechtických rodů zároveň dědičnými císařskými stolníky. V heraldice se tato skutečnost nijak výrazně neuplatnila, přesto známe symbol s tímto úřadem spojeným – jsou to dva páry na sebe přiklopených mís, které jsou na sebe postaveny a vše je přepásáno štolou.

 

Stanislav Kasík

Převzato

Poznámky pana Bavora

 

Stůl bývala původně jen stolní deska, položená na dvou dřevěných kozách. Stoly, tak jak je známe dnes, se objevily až později.

obr.1

(přebohaté hodinky vévody z Berry, Francie, 15.století)


Sedět budeme nejspíš na lavicích, jen nejvznešenější hodovníci budou mít své židle, či spíše křesla. Stolů bude hned několik, hosté kolem nich budou rozsazeni podle svého společenského postavení. Tohle zorganizovat a každého hosta posadit na správné místo, bylo úkolem truksase (stolníka) který měl na starosti i organizaci celého průběhu hostiny. Údajně při nejvznešenějších příležitostech vykonával svoji funkci v hodovní síni ze sedla koně
obr.2

(Alexandrova kronika, Francie, 15.století?)
A co bylo na stole? Především tam byl ubrus. Byl tam i chléb, který sloužil ve starších dobách i jako talíř – kladly se na něj kousky masa. Ostatně na tomhle obrázku je i vidět, že na stole nejsou talíře a sluhové předkládají nakrájené maso na jakýchsi prkýnkách
obr.3

(Roman de Lancelot en prose, Francie, 15.století)
Na stole býval i nůž – používat při jídle dýku se považovalo za neslušné. Původně to byl běžný nůž s ostrou špičkou, později se začaly používat nože zaoblené.
obr.4

 

(jídelní nůž, 14.století, Benátky, Itálie)


Lžíci si ovšem strávníci původně nosili svoji – tvarově vypadala spíš jako dnešní vařečka: s kulatým a poměrně plochým listem a pochopitelně mnohem kratší rukojetí, než má vařečka. A nedržela se v prstech, jako držíme lžíci my, ale v pěsti. S vidličkou to bylo složitější: do střední Evropy její znalost přinesla údajně v 11. století byzantská princezna, provdaná za benátského dóžete – do její výbavy patřila i neuvěřitelná novinka: zlatá vidlička! Používání vidličky vzbudilo zpočátku spíš pohoršení – vidlička byla pouze dvouhrotá, takže bývala prohlašována za cosi ďábelského a dokonce princeznina těžká choroba byla přičítána ďábelskému vlivu vidličky! Až v 16. století se v Itálii stala běžnou, v Čechách je doloženo použití zlatých vidliček, zdobených tyrkysem, r. 1543 na zámku ve Vlašimi.

 

Aneb jak praví veršovaný návod z 15. století
Pakli sie udá k stolu slúžiti,
musíš mnoho uměti:
nuož, lžíce, také suol
má mieti na sobě stuol.
Sluha, čieše a konvice,
ručník, ubrus, medenice.
Na stuol klaď taléře čisté,
čest jest: měj sie na všem čistě.
Viz, byť čieše netekla,
a stuol ať se nevikla,
drobty hned sbierej s stolu,
nádobie nečistého nenos k stolu,
ješto by nečisté bylo,
ať by tebe nezahanbilo.
Na stuol po jedné krmi nos,
dvú krmí pojedná nenos.
Často piva nalévaj,
hojnost chleba vždy mievaj.
K pití sloužily již od 14. století různé skleněné poháry – na fotce je soubor replik středověkého skla, (jen zcela napravo se k tomu připletla současná skleněná váza z čirého skla). Jedná se převážně o stolní sklo – v rohu vzadu jsou dvě vysoké, štíhlé číše, tzv. českého typu – tvar, který u nás byl hojně používán. Všimněte si, prosím, pohárku s modře lemovaným okrajem – je to tzv. doubický pohár, našla ho kamarádka archeoložka při výzkumu středověké sklárny v obci Doubice na Děčínsku. Pohárek byl vlastně zmetek a Eva ho našla vyhozený a pochopitelně rozbitý na střepišti oné sklárny. V konzervátorské dílně ho poslepovali dohromady a ukázalo se, proč ho kdysi vyhodili: ten kalich nahoře, (tzv. kupa) byl zdeformovaný, jakoby ho shora někdo stlačil. Prostě téměř placka na nožce. A šlo o to, jaký by měl být správný tvar pohárku a co vedlo k téhle deformaci. (Jinde se pohárek tohohle tvaru nenašel.) A tak se Eva obrátila na spřátelené skláře, kteří s ní spolupracovali už dřív, dala jim kresby, vysvětlila co a jak – a čekala. Za pár dnů jí zavolal majitel hutě Petr Novotný http://www.ajetoglass.com/cs/nabidka-skla/design/petr-novotny/, že už to mají a ať se přijede podívat. Vzala nás s sebou a bylo to nádherné. Sklárna je už fabrika a dělá hlavně moderní sklo, ale my byli přímo u pana Novotného, který má v části domu takovou „příruční“ dílnu a sklářskou pec – no a tam už na Evu čekalo několik hotových pohárků – ten na fotce je jeden z nich. A chlapi z Novotného party jí předváděli, co a jak: základní tvar foukali do dřevěné formy, ozdoby se lepily ručně, bylo to krásné. Pak dokud přišel Novotný, okouknul situaci a vzal do ruky píšťalu. Kouknul, jestli všichni koukaj (budiž mu přáno, proč se nepochlubit tím, co umí a on opravdu umí) a začal foukat. Bez formy, jen tak, volně, prostě frajer. A pohárek byl úplně perfektní. Načež padl Evin dotaz: „A proč se to tak zdeformovalo?“ I na to uměli odpovědět a hned to předvedli: když se při zdobení pohárku skleněnými nálepy ten pohárek podržel v ohni jen o maličko déle, sklo změklo a pohárek se zdeformoval. Nevěřili byste, jak Evu potěšilo vyrobení tak pěkného zmetku!

Promiňte mi tuhle historku, ale návštěva u těchhle sklářů byl pro mne moc krásný zážitek.

obr.5Vznešená hostina ovšem nebyla jen záležitostí naplnění žaludku, ale i společenskou události. Bývala doprovázena hudbou – tady jsou trubači na jakémsi balkónku nad hodovníky, na obrázku č. 2 stojí vedle hodovního stolu

obr.6

na obrázku č.3 vidíte pro změnu šaška, který se snaží svými žerty rozveselit stolovníky, ve Francii a Anglii se při královských hostinách hrávalo i divadlo. Hostina bývala také příležitostí pochlubit se hostitelovým majetkem. V hodovní místnosti bývaly i tzv. bufety, kde se neservírovaly hamburgery a chlebíčky, ale kde bylo na odiv vystaveno nejpřepychovější nádobí, často zlaté, či stříbrné, v méně bohatých domácnostech cínové – na obrázku roli takového bufetu zřejmě plní skříň, či police u zdi po levé straně. A ještě jedna zajímavost: na obrázku č.1 je u pravého kraje nápadný kus nádobí – mísa, nejspíš zlatá, ve tvaru loďky na nožce. Tomu se říkalo néf – podle jedné verze to prý byla ozdobná slánka, podle druhé to měla být jakási mísa na milodary pro chudé – kousky masa, chléb, nasáklý omáčkou a podobně. No, nevím – ta slánka mi skoro připadá pravděpodobnější.
Součástí hostiny byly i tzv. „šauesen“ – jídla na podívanou. To jsou ti pávi i s peřím a podobně. Prý se takový páv připravoval tak, že se před tepelnou úpravou pomazal těstem, to se pak slouplo a peří zůstalo nepoškozené. No, nevím, já to nezkoušela.
A jen pro zajímavost: stolovat se mohlo třeba i na lovu

obr.7

(Gaston Phoebus: Le Livre de la Chasse, konec 14.století, Francie)


Nebo v lázni – jak se zdá, v lázni se mohlo nejen hodovat…
obr.8

(Le livre de Valére Maxime, 2.polovina 15.století, Francie)

 

No a ještě by to asi chtělo nějaké ponaučení, jak se slušně chovat:
Sedna za stůl, nemáš se ne lokty zpodpírati, nechceš-li od mravných lidí zahanben býti. V hlavě ani jinde pomni se nešklubati, blechy na ten čas lapati. Taktéž vrchovatou lžíci bráti, na ubrus krmě kydati a do ňader utrušovati. Líce jídlem vycpávati, aneb ústy co svině mlaskati. Prsty ze všech stran lámati, též zuby kosti hlodati, za tím je pod stůl metati. Krmí se přeplňovati, až by i musil stonati. Též lžíci oblizovati, o sukni ji utírati, prsty jazykem lízati. V zubích se nožem párati, i týž říhati, chrkati.
Jiří Strejc ze Záhřebu 1600
Před stolem ruce, nůž sobě umývejte, a z chleba, koláčů krajíčků nekrájejte. Také sluší kosti na ubrus, neb pod stůl nemetati, ale pěkně jich na talíři nechávati. Máte také lžíci o spodní stranu ubrusu utírati a když byste se najedli, na stole nenechávati.
Matouš Konečný (1569-1622)

Tak – a teď už opravdu můžeme ke stolu!  :-)

 

obr.9

(Sforza Hours, 1490-1520, Milán, Itálie)

 

 

Dějiny jsou svědky časů, světlem pravdy, živou pamětí, učitelkou života a poslem minulosti.

Historia vero testis temporum, lux veritatis, vita memoriae, magistra vitae, nuntia vetustatis.
 (Marcus Tullius Cicero)
 

Motto:
„Historia magistra vitae – historie učitelka života, to je krásné heslo, ale nefunguje. Víte, já si myslím, že lidé se z té historie moc nepoučili a nepoučí. Oni si z ní vyberou to, co potřebují, a znovu a znovu dělají ty samé chyby. Třeba chyby athénské demokracie byly vnitřním konfliktům mezi jednotlivými skupinami, a tak se roztříštěná athénská společnost neubránila makedonskému království a bylo po demokracii. Historik z doby helénistické Polytbios už před 2200 lety popsal tuto teorii ústavy, která se podle něj neustále mění, zjednodušeně takto: napřed je království, první král je mírumilovný a spravedlivý, jeho potomci a nástupci vychovávaní již v královské hodnosti se chovají panovačně a zhýrale, království se zvrhne, lid krále odstraní s pomocí aristokracie a nastává vláda aristokracie. Lidé si oddychnou. Zpočátku se aristokraté chovají spravedlivě a uvážlivě, jenomže opět – jejich zhýralí potomci chtějí více a více moci a myslí si, že to takto bude navždycky, stanou se z nich oligarchové a přestanou se starat o své poddané, lid proti nim povstane, svrhne je a nastolí demokracii. Lidé si spravují svůj stát. Jenomže nastanou spory, občané, kteří už neznají minulost svých předků, si řeknou: ,Svoboda projevu? Možnost cestování? To je tak samozřejmé!‘ Pak přijdou jedinci, kteří chtějí získat víc moci, než by jim příslušela, nakonec spory vyústí v zánik, přijde nějaký samovládce – tyran a začíná to znovu od království.“

Univ. prof. PhDr. Pavel Oliva, DrSc. (* 1923) patří k předním odborníkům v historii starověku. Působil ve vědeckých ústavech AV ČR, přednášel na zahraničních univerzitách, zastupoval českou vědu o antických studiích na zahraničních kongresech.

***

Konfucius

„Jak mohou lidé zbabělí a nečestní sloužiti knížeti? Takoví se třesou strachem, zda budou schopni úřad vykonávat. Ve chvíli, kdy úřad dostanou, třesou se strachem, aby o něj nepřišli. Začnou-li se třást strachem, aby o úřad nepřišli, není nic, čeho by nebyli schopni, aby si úřad udrželi.“

***

Když stoupáš po schodech nahoru, uctivě zdrav ty, které předbíháš - budeš je zřejmě potkávat, až poletíš dolů.

Pazourek