Když se jazykovědci Antonín Profous a Jan Svoboda (Místní jména v Čechách jejich vznik, původní význam a změny, IV., Praha 1957, s.175) pokoušeli o výklad významu místního jména Stolany, bylo zřejmé, že si nejsou zcela jisti správnosti své dedukce. Napsali: „Jméno Stolany = ves stolanů, t. j. lidí, kteří pobývali rádi u stolu nebo za stolem (toto slovo má různé významy v. Jg. IV. 367 n. – zde nejspíše posměšně: u stolu n. za stolem jídelním), tedy ves stolovníků, hodovníků. V našich zemích není totiž pomístné jméno *Stůl známo [nicméně však ani tento původ našeho jm. nelze vyloučit]“.

Ono konstatování o neznámosti pomístního jména „stůl“ je jasné, kdyby totiž existovalo, pak by se jméno Stolany dalo vyložit jako ves lidí bydlících u „Stolu“ a oním „stolem“ by pak mohl být vrch, místo, kámen atd.  Není bez zajímavosti, že „stůl“ je do českého jazyka převzaté německé pojmenování pro židly, sedadlo, stolici – der Stuhl. „Stol“ je ve všeslovanské slovní zásobě např. v polštině, ruštině, chorvatštině, slovenštině, ale i ve staroslověnštině, jako slovo pojmenovávající nejen stůl, ale i stolec, či trůn. Z pohledu historie hmotné kultury je důležité, že v raném středověku nebyl „stůl“ jako běžná součást výbavy domácnosti znám – židle a lavice ano. Ještě ve 14. století se i v nejvyšších společenských vrstvách používalo k hostinám jako „stolu“ několika prken položených na „kozy“. Jestliže vzniklo pojmenování pro obec někdy v 11. či 12. století, pak jeho volba se nemohla opírat o „stůl“ jako běžně používaný předmět. Základ jména je jinde.

Ve snaze vyložit „logicky“ význam názvu obce vznikl následující lidový etymologický výklad: „Stolany“ = „sto“ „lánů“. Takový výklad, jako lichý a nesmyslný, je nezbytně nutné se vším důrazem odmítnout. Z pohledu jazyka českého je název jednoznačně tvořen základem „stol“ a příponou „-any“ (z –jane; zde tedy „stoljane“). Stejně jako Vysočany (ves vysočanů - lidí bydlících na vysokém místě, nebo pocházejících z místa zvané Vysoká), Jevany (původní podoba Jivany – ves jivanů – lidí bydlících u vrby jívy či u jiv), Říčany (ves říčanů – to je lidí bydlících mezi říčkami, či v povodí říčky), Dobřany (z debř „údolí“ – ves debřanů – lidí bydlících v údolí), atd. Hledat ve Stolanech verifikaci onoho lidového výkladu o stovce lánů ve středověkém výměru lánů pro příští vesnici je mimořádně nepřijatelné (stejně jako je nutné odmítnout výklad o „lítosti měřit“ pro Litoměřice, o „očazení nebe“ pro Nebočady).Zdá se, že etymologii názvu obce Stolany lze směřovat ke všeslovanskému pojmu „stol“ s významem stolec, či trůn – tedy k věci na které se sedí. Snad lze vnímat skutečnost, že ves Stolany patřila českým knížatům a snad byla povinována např. potravinovými dodávkami ke knížecími stolci (údělný kníže v Chrudimi), tak jako jinde Ovčáry, Husinec. Snad lze uvažovat o  možné výsluze pro stolníka, jednoho z předních úředníků knížecí družiny a později i královského dvora. Tak jako známe Kochovice, které mají pojmenování po dvorském kuchaři, mohou být Stolany od stolníka.

Z uvedeného výkladu je zřejmé, že ve jménu obce Stolany zaznívá „stůl“ ve všech relevantních souvislostech. Přesto je možné ocenit jistý půvab lidového výkladu o stovce lánů.

TYPOLOGIE MÍSTNÍHO JMÉNA OBCE STOLANY

Přesného vzniku jména obce Stolany se již nedopátráme proto je více možností a názorů, které níže popisuji některé jsou reálnější v souvislosti s řízením královských a knížecích úřadů a jiné z podobnosti významu slova.

1.      Stolník

(lat. dapifer, něm. Truchsess, rus. stoljnik (стольникъ), pols. stolnik, podstoli, chorv. ubrusar, maď. asztalnok, angl. steward), ve středověku jeden z předních sluhů, resp. úředníků na dvorech panovnických. Z něm. a franc. názvu tohoto úředníka možno souditi o jeho původě. Název něm. Truchsess, ze sthnem. truhtsâzo = Vorgesetzter der truht, des Trosses (srv. slov. družina), ukazuje, že s. býval původně náčelníkem knížecí družiny, což jest viděti ostatně i z jiného názvu [Stolník]-ova, senešal (v. t.). V této své prvotní funkci s. konal knížeti rozličné služby, ať už to bylo v době míru či ve válce, ať se kníže zdržoval na svých dvorech či cestoval po zemi. Vysvítá to i z názvů franc. écuyer de cuisine, écuyer tranchant. Povstaloť slovo écuuyr z lat. scutarius, a byl tedy [Stolník] původně osobou, která nosila knížeti štít, štítonošem, rovněž členem knížecí družiny. Takový byl asi původ stolnického úřadu na dvoře franckém. Podle úřadů dvora franckého, resp. dvora císařů římsko-německých zřizovány pak byly dvorské úřady po celé Evropě. (O dvorských úřadech římsko-něm. císařů viz čl. Arciúřady, kde se jedná též o úřadu arcistolníka). Původně, zdá se, byl pro stolní službu panovníkovu zřízen úřad jediný, později rozštěpil se úřad ten ve dva i více úřadů. Tak vznikl vedle [Stolník]-a ještě zvláštní úřad číšníka a někde i úřad zvláštního krajčího čili kraječe (franc. écuyer tranchant, rus. krajčij, v. t., čes. kraječ, pols. krajczy, lat. incisor regis nebo regalis). Vedle těchto úředníků mívali panovníci ještě představené kuchyně, kuchmistry (magistri coquinae) a j. úředníky pod. Poněvadž [Stolník] míval pod sebou celou řadu sluhů, zvaných rovněž [Stolník]-y, nazýván býval jako jejich představený nejvyšším [Stolník]-em. Původně panovníci udělovali úřad stolnický jen do svého uznání, později však úřad tento stával se ve mnohých státech podobně jako jiné úřady dědičným. Souběžně s tímto vývojem obmezovaly se původní povinnosti [Stolník]-ovy víc a více, až konečně nejvyšší [Stolník] vykonával někdejší své povinnosti jen při nejslavnějších příležitostech a stával se zároveň úředníkem zemským (stavovským). Následkem toho vyvinul se vedle nejv. [Stolník]-a stavovského nový úřad skutečného [Stolník]-a dvorského. Bylo tomu tak na př. ve státě Českém a Polském. V král. Českém byli dědičnými [Stolník]-y páni Zajícové z Hasenburka až do r. 1663, potom hrab. Colloredové na Opočně do r. 1723, dědičnými kráječi pak Sezimové z Ústí od stol. XV. a hrab. Valdšteinové od stol. XVII.-Různé funkce přidělovány byly [Stolník]-ům v Rusku. Již na poč. XIII. stol. byli přítomni při přijímáni cizích vyslancův a prostředkovali při vyjednáváních knížete s bojary. Služba na dvoře panovníkově vyčerpávala však jen málo času, tak že [Stolník]-ů používáno bylo více k rozličným službám úředním a vojenským. Za Aleksěje Michajloviče bylo [Stolník]-ů na 500. Ti z nich, kteří sloužili carovi v jeho komnatách, nazývali se komnatnými nebo bližními. Při vypočítávání sloužících lidí [Stolník]-íci uváděni byli za ďjaky (písaři) carské dumy (rady) a před strjapčími (v. t.). Vedle členů nejpřednějších rodin, jako knížat Kurakinů, Odojevských, Golicynů, Trubeckých, Rostovských, Šeremetěvů a j. bývali [Stolník]-v i lidé prostého původu.-O [Stolník]-icích v Rusku srv. Sergějevič, Russ. jurid. drevnosti, sv. I. (Petr., 1890); co se týče Polska, srv. Kutrzeba, Urzędy koronne i nadworne w Polsce (Lvov, 1903). -dlc. (Otova encyklopedie obecných vědomostí díl XXIV str.153 ) 

2.      Ves Stolanů, tj. lidí, kteří pobývali rádi u stolu nebo za stolem, ves stolovníků hodovníků, mírně posměšné.  (Profous A. (dodatky Šmilauer V. - Svoboda J.): Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní významy a změny.).

 3.      Stola, lat.  1) S., svrchní šat paní římských, nošený na zpodní tunice (tu-nica interior). Byl delší než tělo a proto byl pod prsy shrnut, přepásán a v hojné záhyby načechrán. Měla-li již zpodní tunika rukávy,nebylo jich při S.-le; jinak byla opatřena rukávy, které však pokrývaly pouze hoření ČásT ramen. S. nebyla sešita, nýbrž pouze spiata sponkami (fibulae). Podstatnou částí její byl široký lem na dolním okraji, t. zv. i n s t i t a. S. byla charakteristickým oděvem  jako toga mužů. (Otova encyklopedie obecných vědomostí díl XXIV str.153 )

4.      Stolní statky

lat. (bona mensae, b. de mensa, něm. Tafelgüter), kdysi název statků, jejichž příjmy určeny byly k vydržování panovnického nebo biskupského (arcibiskupského) dvora. Byly to tedy buď statky státní čili korunní (v. t.) nebo církevní, a platila o nich, jakožto zvláštním majetku s určitým účelem, zvláštní pravidla Tak na př. rozeznávaly se kdysi v biskupství olomúckém statky deskové (allodní) biskupovy, statky manské. (Otova encyklopedie obecných vědomostí díl XXIV str.153                    

  1. Též může být odvozeno od těch určených 100 lánů k lokaci a k zúrodnění - kolonizace území za vlády Přemyslovců.(100 lánů je přibližně 1800 hektarů ).

Lán (něm. Hufe Hubě, starohor. něm.hoba, huoba, stř. lat. mansus, laneus, pol. lan) nazývala se u Němců a pak v některých slovanských zemích základní výměra půdy spojené s jedním dvorcem.  Byla to hospodářská jednička, jakou bylo u Římanů iugerum, jitro, známé později i u jiných národů, a v říši Byzantské. Lán byl u Němcův a pak i u Slovanů základní měrou pozemkovou, jež odpovídala dělnosti a potřebám průměrné rodiny. Na západě evropském počítalo se do lánu obyčejně 30 jiter, někde i méně, jinde však zase více (40—60 jiter). Jaký byl původně u Němců i Slovanů rozsah pudy spojené s jedním dvorcem, víme málo spolehlivého. U Slovanů západních (Polabských, Poláků i Čechů) uvádí se jako nejstarší míra pozemková popluží, pluh, rádlo. Helmold (Chronica Slavorum, kn. I., kap. 12. a 14.) praví, že aratrum slavicum (pluh slovanský) jest u Vagrů a Bodrců tolik půdy, kolik může býti vzděláno spřežením dvou volů nebo jedním koněm. Dle Piekosinského byla táž míra v užívání i v Polsku a nazývala se rádlo. Obsahovala 15 jiter. Naproti tomu rozpakuje se H. Jireček řešiti otázku, bylo-li české popluží (aratrum) rovno pluhu Slovanů polabských. Ve XIII. stol. Rozeznávají se již v Polsku malé pluhy čili rádla a pak pluhy velké. Kdežto rádlo čítalo jen 15 jiter,měl jich veliký pluh (dle Piekosinského) 30. Na počátku XIII. stol. objevuje se u západních Slovanů nová míra pozemková: jutro(jugerum). Byla to půda, kterou spřežení volů mohlo zorati za jeden den. — Ve druhé polovici XIII. stol. rozmohlo se měření polností na t. zv. mansus, lány (lanei, leerí). Míra ta přišla ke Slovanům z Němec a jako u Němců měl L.rozličný rozsah, podobně tomu bylo i u Slovanů. Co se týče Čechů, ustanovuje výsada Hlučická, že mansus má obsahovati 36 jiter. Za Přemysla Otakara II. rovnal se L. český 60 honům neb jitrům čili 12.600 loktům se 64 korci výsevu. Tolik korců (64)výsevku míval L. královský; naproti tomu však obsahoval L. panský neb zemanský,svobodný, pouze 53 korce výsevku a L. selský, poplatný neb podůroční, 43 korce výsevku. Dle toho, náležel-li k tomu kterému hospodářství celý L. či jen jeho část,.nazýval se majitel hospodářství celoláník, půlláník,    čtvrtláník    atd.    (něm.    Hufner,    Voli bauer, Halbhufner, Halbbauer atd.). — V Polsku byly v užívání tyto l-y: L. francký větší (53.94 jitra), L. francký menší (43,15 jitra), I. německý (46,185 jitra), L. selský(kmiecy) aneb polský větší (22.63 jitra) a L. polský menší (7,306 jitra). Později vytlačeno bylo v Polsku slovo lan výrazem wloka, který byl v užívání jmenovitě ve staré Litvě a též na Rusi (boloka, ybojloka). (Otova encyklopedie obecných vědomostí díl XV str.608 )

Dějiny jsou svědky časů, světlem pravdy, živou pamětí, učitelkou života a poslem minulosti.

Historia vero testis temporum, lux veritatis, vita memoriae, magistra vitae, nuntia vetustatis.
 (Marcus Tullius Cicero)
***
Motto:
„Historia magistra vitae – historie učitelka života, to je krásné heslo, ale nefunguje. Víte, já si myslím, že lidé se z té historie moc nepoučili a nepoučí. Oni si z ní vyberou to, co potřebují, a znovu a znovu dělají ty samé chyby. Třeba chyby athénské demokracie byly vnitřním konfliktům mezi jednotlivými skupinami, a tak se roztříštěná athénská společnost neubránila makedonskému království a bylo po demokracii. Historik z doby helénistické Polytbios už před 2200 lety popsal tuto teorii ústavy, která se podle něj neustále mění, zjednodušeně takto: napřed je království, první král je mírumilovný a spravedlivý, jeho potomci a nástupci vychovávaní již v královské hodnosti se chovají panovačně a zhýrale, království se zvrhne, lid krále odstraní s pomocí aristokracie a nastává vláda aristokracie. Lidé si oddychnou. Zpočátku se aristokraté chovají spravedlivě a uvážlivě, jenomže opět – jejich zhýralí potomci chtějí více a více moci a myslí si, že to takto bude navždycky, stanou se z nich oligarchové a přestanou se starat o své poddané, lid proti nim povstane, svrhne je a nastolí demokracii. Lidé si spravují svůj stát. Jenomže nastanou spory, občané, kteří už neznají minulost svých předků, si řeknou: ,Svoboda projevu? Možnost cestování? To je tak samozřejmé!‘ Pak přijdou jedinci, kteří chtějí získat víc moci, než by jim příslušela, nakonec spory vyústí v zánik, přijde nějaký samovládce – tyran a začíná to znovu od království.“

Univ. prof. PhDr. Pavel Oliva, DrSc. (* 1923) patří k předním odborníkům v historii starověku. Působil ve vědeckých ústavech AV ČR, přednášel na zahraničních univerzitách, zastupoval českou vědu o antických studiích na zahraničních kongresech.

***

Konfucius

„Jak mohou lidé zbabělí a nečestní sloužiti knížeti? Takoví se třesou strachem, zda budou schopni úřad vykonávat. Ve chvíli, kdy úřad dostanou, třesou se strachem, aby o něj nepřišli. Začnou-li se třást strachem, aby o úřad nepřišli, není nic, čeho by nebyli schopni, aby si úřad udrželi.“

***

Když stoupáš po schodech nahoru, uctivě zdrav ty, které předbíháš - budeš je zřejmě potkávat, až poletíš dolů.

Pazourek